KŮŇ.

KŮŇ. SVATOPLUKU ČECHOVI.
U prostřed pláně pusté, zasněžené po prudkém honu do sněhu se sřítil. Vzdych’ z hluboka, zved’ oko svoje sklenné do tváře muže, jenž se hřívy chytil přes hlavu jeho upadaje k zemi, a ležel v krvi bez hnutí a němý. Klid velebný po pláni vládl celé. Ni havran v mrtvá role nezapadl, jen časem v sněhu spoustě zkornatělé to zapraskalo mrazem. Smutně kladl se stín na lada utuhlá a hladká. Kůň ležel v krvi. Z těla schváceného se kouřilo a jako jinovatka pot na něm stydl. Muž, jenž spadl s něho, se chvatně zvedl, otřel hrubou dlaní sníh s bledé tváře, jak to zvíře schvácen, rty zakřivil a mlčky, v pohrdání stál, jako socha. – Věděl, že je ztracen! 81 V té chvíli za ním červánky již zplály. On mlčky stál, zrak upíraje v dáli a náhle cítil ruce své se chvěti. – Zde byli! Všichni! První, – druhý, – třetí! Jak vichr naň se hnali, zdivočele, po krvi lační, zběsilí a krutí, ne lidé, hyény, psi v lidském těle! On hleděl na ně chvíli v ustrnutí, pak jako strojem sražen, beze slova kles’ na koleno, zvedl pušku, střelil – a chybil... Chybil!... Nabil, střelil znova a chybil zas! Již skok ho jenom dělil od nepřítele, skok a zemře! Chtivě, jak vlčice, po níž se feny ženou, se vyřítil, mách’ zbraní napřaženou – a pustil ji... Ne vykřik’, zařval divě krev z úst i prsou se mu vyvalila. Krev, krev! Ach ano! Jeho krev to byla! Již chroptěl jen a jen se zapotácel. V té chvíli druhý s duší rozsápanou mu rozťal šavlí lebku jednou ranou, že jako kmen na zmrzlou zem se skácel. Pak třetí přihnal se naň jako střela, ťal šavlí ve vzduchu až zafičela, pliv po něm, zaklel s nenávistí v oku a hnal se dál. Kůň jeho pouze v skoku kus masa vyrval druhu svému z těla. 82 Tu v bolesti kůň padlý hlavu zvedl, zrak pootevřel, na přítele vzhlédl, vzdych’ naposledy, zamkl oči obě a hrábnuv nohou, přitiskl ho k sobě. 1889
83