PÍSEŇ UMÍRAJÍCÍCH.

Jan Červenka

PÍSEŇ UMÍRAJÍCÍCH.
Ty nechte ležeti, kdo mrtvi jsou, tam, kde kdo padl, pokojně ať dříme! My ale živí s lebkou rozrytou se ještě k sobě zvolna doplazíme. Nuž tedy sem, kde krví páchne zem, kde četa druhů tichý hrob nám střeží. Je dvacet jich a všichni s olovem a mírem v srdci vedle sebe leží. Po boku mrtvých snáz se umírá! Kdo vzdychá? Zticha! Nechte krev, ať teče, ať rána svírá se a rozevírá! Kol táhne smrt a lup svůj s sebou vleče. 87 Jsme její! Zticha! Což tu znamená hrob tisíců, když kolébkou je spásy! V nás lidskost vítězí a vznešená krev ssedlou s bílých rukou umývá si. Kdo klne? Zticha! Ztajte dech i hlas a nechte klidně tuhnout svoje údy. Tak jiní zemřeli a zemrou zas na loži této zkrvavené půdy. Dřív nebo pozděj, to vše jedno jest, vždyť žít i zemřít stejně zákon velí a vděčná historie na počest nám ráda obětuje svazek celý. Co chcete víc? Ten lán zde krvavý po věky za nás mluvit bude k Bohu a lidstvo budoucí nám postaví den každý pomník – z čerstvých mrtvol stohů! 88