ZA LUĎKEM MAROLDEM.
Vzpomínám na Tebe, hochu můj zlatý,
jako se na milenku vzpomíná.
Vidím Tvé modré, smutné oko,
modré, jak obloha po jarním dešti,
smutné, jakoby slzu uronit chtělo,
chtělo – a bálo se výsměchu lidí!
Oh Ty můj hrdý, velký lyriku snivý!
Roním je za Tebe všecky ty slzy,
ukryté, potlačované,
slzy doufání, štěstí zmařeného,
slzy hněvu i pohrdání...
Teskné vy krajiny sázavské,
skalnaté, lesnaté břehy,
vzpomínáte si na dvě duše?
27
Bloudívaly tam mezi vámi,
opájely se vaším steskem,
snívaly vaším sněním.
A ta jedna, ta jedna, která tak ráda
mlčící, zadumaná hleděla do vln,
jako by s nimi toužila v moře,
ta již nepřijde víc!
Dravá, divoká vlna,
dravější ukrutné řeky,
uchvátila ji a zanesla
důvěřivou a nic netušící
v moře nejdravější, nejkrutější,
v bezedné moře, které nevrací.
S Bohem buď, hochu můj!
Proč Jsi tam nezůstal v cizině chladné,
v cizině, která tě hýčkala,
která Ti dala slávu?!
Proč Jsi tak miloval tu svoji rodnou,
tu svoji ubohou českou zem,
kterou dnes zapírají?!
S Bohem buď, hochu můj!
Kéž Ti ta tvrdá, těžká, zdupaná země česká,
kéž Ti je lehkou!
1899
28