RYTÍŘ SMUTNÉ POSTAVY.
Kdys o lásce jen verše psával,
a v rým je halil umělý,
pod okny bledé krásky stával,
na tlukot srdce postonával
a v kostele byl v neděli:
Teď gratulaci svede s tíží,
když nový rok se dostaví,
má píchání a bolest v kříži
a ulicí se zvolna plíží,
jak rytíř smutné postavy.
Dřív mnoho švarných míval druhů,
kdy ještě živ byl starý děd,
dřív neznal, co je břímě dluhů,
pro dívčí úsměv, pohled, stuhu
by na smrt vyzval celý svět:
Teď k samotě a dumám tihne,
je skromný, sladký, laskavý,
když věřitel se v dálce mihne,
na tisíc kroků hned se vyhne,
jak rytíř smutné postavy.
51
Dřív na koncerty, promenady,
kam vznešený jen svět se bral,
on chodíval do první řady
a vždy ho plno bylo všady
a se šlechtou si tykával:
Teď šéf když časem pod brýlemi
naň pohled upře pátravý,
on za svým pultem stojí němý
a zkroušeně se dívá k zemi,
jak rytíř smutné postavy.
Dřív plápol, oheň, vášeň v zracích
a v srdci plno touhy měl,
před nikým nebyl na rozpacích
a v nejpřednějších restauracích
vždy obědval i večeřel:
Dnes doma ve svém inventáři
má vestu, kabát děravý
a s němou resignací v tváři
jde za večera k uzenáři,
jak rytíř smutné postavy...
Oh, písničkáři potměšilý,
na svoje sáhni svědomí!
Kam vlasy tvé se vytratily
a od čeho ti v tváři zbyly
ty vrásky, dítě Sodomy?
Nás všecky stejně k hříchu svádí
zlé rozkoše vír lákavý,
však potom od zrcadla mládí
z nás každý s hořkým vzdechem pádí,
jak rytíř smutné postavy.
52