Jako hvězda!
Jak mohu říci, kterak jste mi drahá,
jak velkost lásky své Vám zjevit mám,
když není slov, jež obsáhla by chrám
a nekonečnou záři mého blaha?!
87
Jak mohu říci, co v mé duši skryto,
čím hynu, žiji, těším se i lkám,
když vím, že pouze popel ukládám
ze srdce žáru v chudé řádky tyto?!
Jak šelest listů, vadnoucích kdes v poli,
zní moje píseň nesoucí se k Vám,
že při ní bídným tak si připadám,
až duše zoufá si a srdce bolí.
Vy vznešená, jíž dav se šťastných koří,
já chuďas básník k smíchu sobě sám!
Kdo všimne si ho? Jménem sotva znám
ať zšílí pro Vás, ať mu srdce shoří!
Co na tom! Ach! Vy nezvíte snad ani,
jak posvátnou k Vám v duši láskou plám,
jak v snech se modlím k Vám a v snech se ptám,
kdy pro Vás umru, ledová má paní.
[88]
Ach, co jest Vám los žití ztraceného?!
Vy jdete přes ně klidně ke svým hrám,
a mně to stačí zřít Vás tu a tam
a milovat Vás, jako Boha svého....svého...
A čím jste ledovější v srdci, v tváři,
tím horoucnějším citem umírám,
tak, jako hvězda, jež vzdoruje tmám,
čím hlubší noc, tím divočeji září!
89