KUS ŽIVOTA.
[11]
Včera a dnes.
Moje paní, moje paní,
včera poprvé to bylo,
co se žhavé oko Vaše
v moje oko pohroužilo.
13
Včera, včera, paní moje,
poprvé, co Vaše malá,
bílá, chvějící se ruka,
v ruce mé se stisknout dala:
A již v plamen sálající
v duši mé Váš pohled vzrůstá,
skráně vrou a Vaše jméno
s bázní šepotají ústa....ústa...
Hleďte, moje paní krásná,
tak se člověk za den změní!
Včera led měl místo srdce
a dnes v žilách cítí vření.
Včera s hrdým čelem shlížel
dolů na svět malicherný,
dnes se plazí po kolenou
a je otrok z něho věrný.
14
Jediný pohled.
Moje paní, moje paní –
díky za Váš pohled vřelý!
V jeho měkké, svaté záři
oči mé se otevřely.
15
Byl to jediný jen pohled,
ale čistý, jako ranné
slunce, pohled, za nějž člověk
jako stín se věrným stane!
Byl to pohled, který svlaží
srdce, jak déšť sprahlou zemi,
který naplňuje mírem,
touhami a nadějemi.
Pohled, který rozsvěcuje
v snění světel miliony,
pohled, při němž duší táhnou
velebné a sladké tony,
Jako hymna, jejíž velký
obsah člověk sotva tuší,
oči zamyká a mlčky
naslouchá jí celou duší.
16
Byl to paprsk slitování
s trůnu Boha spadlý na zem,
byt to teplý vánek jara
pro srdce ustydlé mrazem.
Byl to pohled, který z duše
nic na světě nevytlačí,
pohled, za který se na smrt
s rozkoší a hrdě kráčí....kráčí...
Pohled, který kdybych mohl
rozděliti mezi chudé, –
každý jeho částkou malou
do skonání šťasten bude.
17
Resurrectio.
Moje paní, moje paní!
Tak Vás volám každé chvíle.
Nocí, dnem, ve snu i bdění
vidím Vaše ruce bílé.
18
Vaše ruce, bílé květy,
jež mne vyvábily znova
z hrobu mého zapomnění
zpět, sem – živých do hřbitova.
Ano! Já byl mrtev, mrtev,
i od přátel zapomenut,
nade mnou i nad mým jménem
těžký příkrov byl již sklesnut!
A tu Vy jste přišla, paní,
s něhou dosud nepoznanou,
a já střás’ ta pouta smrti,
rakev rozbil jednou ranou.
A teď k žití zas se hlásím
s láskou k Vám a v sebe s vírou
a jen Vám je, paní moje,
k nohám kladu se svou lyrou.
19
Ničím a – vším.
Moje paní, moje paní,
Vy jste ke mně přišla s jarem,
jeden květ a jeden sladký
úsměv dala jste mi darem.
20
Jeden úsměv, který stačil
vyzlatit mou duši celou,
jeden květ, jenž zbudil v srdci
touhu dávno odumřelou:
Touhu dýchat, myslit, cítit
pro jedinou bytost drahou,
touhu, žíti pro ni tělem,
duší, myšlénkou i snahou.
Touhu obětovat sebe,
rozum, vůli, cit i vlohu
s radostí a se zápalem,
s jakým obětujem’ Bohu.
Býti úsměvem i slzou
její bolesti a snění,
výkřikem i tichým vzdechem
radosti a roztoužení.
21
Prachem, po němž ona šlape,
prázdnem, její smích kde zvoní,
nebýt ničím na té zemi
pro sebe a vším být pro ni!
22
Stranou!
Moje paní, moje paní,
tak Vás vidím zase jednou
a mé rty se při tom chvějí
a mé rty i líce blednou.
23
Chtěl bych na Vás promluviti,
chtěl bych slyšet hlas Váš sladký,
ale rty nemají slova
a cos v prsou velí: Zpátky!
Chtěl bych vědět, zda-li Vaše
vzpomínky kdy o mne vědí,
ale jdu raději stranou
ze strachu před odpovědí!
24
S Bohem!
Moje paní, moje paní,
tak již přec je pravda tedy,
že Vás, moje paní krásná,
vidím dnes již naposledy!
25
Naposledy, naposledy!
Moje paní, tušíte-li,
jakou propastí nás oba
jediné to slovo dělí?
Tušíte-li, jak se náhle
šíří mezi námi dvěma
moře bezedné i temné,
moře, které konce nemá?
Ano, ano! Sotva jsem
zvedl k Vám svůj pohled smělý,
na věky Vás opustiti,
paní moje, osud velí.
Na vždy, na vždy! Sotva že jsem
spatřil nebe svého štěstí,
jako bleskem byl jsem sražen
k zemi touto náhlou zvěstí.
[26]
A než se zas v tyto vlídné,
smutné kraje podzim vrátí,
jiný, moje paní sladká,
svojí snad Vás bude zváti.
Uchvátí Vás v lokty svoje,
líčko Vaše temně vzhoří
a mé rty Vám naposledy
„S Bohem!“ ještě zahovoří.
S Bohem!... Však co pohřbeno je
v tomto jednom krátkém slově,
nevyváží, paní moje,
ani popel na hřbitově.
27
Zda si někdy vzpomínáte?
Moje paní, moje paní,
zda si někdy vzpomínáte?
Zda-li pak ty šťastné chvíle
časem ještě v mysli máte?
28
Zda si někdy vzpomenete
na to jedno srdce skromné,
které pro Vás otročilo,
ale vrahem bylo pro mne?
Ó, to srdce jest již mrtvo!
Bez Vás nemohlo žít dále...
Oh, má paní, nevěřte mi!
Ono pro Vás žije stále!
Vraťte se a uslyšíte,
jak se zmítá, chví a stená
a jak krvácí, jak rána
dýkou znovu otevřená.
Vraťte se a uslyšíte,
kterak lká, pták šípem sklaný,
a jak bije v stěny prsou,
jak za živa zakopaný.
29
Ze Sychrova.
Moje paní, moje paní,
mějte se mnou slitování,
promiňte mi, že Vám píšu
toto krátké, smutné psaní.
30
Promiňte mi, že Vám píšu
bez Vašeho dovolení.
Píšu jen o svojí lásce
a v tom hříchu přece není!
Jsem tu sám a myslím na Vás,
myslím na Vás dnem i nocí.
Nedivte se! Srdce velí
a ten hlas, ten nelze zmoci.
Je to mráz, jenž duši svírá,
je to bouře, jež mnou zmítá,
nedivte se, že se bráním,
tonoucí se stébla chytá.
Píšu, co Vám říci nesmím
a co Vám přec musím říci.
Hleďte, ruka se mi chvěje,
jak to srdce zoufající.
31
Píšu, co jsem lkal těm lesům,
s nimiž samotu jsem sdílel,
lesům, bez nichž, paní moje,
byl bych pro Vás dávno zšílel!
Nuže, zde jest moje psaní.
Přečtěte a suďte sama.
Je v něm hříchu, je v něm viny?
Není! Díky! Mír buď s Váma.
Ale jest-li lekají Vás
teskné chvíle vzpomínání,
nebojte se, paní moje,
je tak nevinné to psaní!
Vezměte je, roztrhněte
a pak vrzte do plamene, –
je tam srdce mé i duše.
Tak se nejlíp zapomene!
32
Druhé psaní.
Moje paní, moje paní,
kéž byste tu mohla býti,
východ zřít, jak plane zlatem,
západ, červánky jak svítí.
33
Kéž byste sem přijít mohla
v tyto lesy zadumané,
lesy, jimiž jako balsám
v duši mír a teplo vane.
Věřte, je tu jako v ráji.
Člověk se tu srdci vzdává,
odpouští a v hloubi duše
nevěda se dobrým stává.
Je tu jako ve svatyni.
Člověk mlčky hlavu níží,
noha pokleká a mysl
v obdivu se Bohu blíží.
A já bloudím lesy těmi,
bez cíle, kam krok mne vede,
stráněmi, kde slunce hoří,
houštím, kde jen pavouk přede.
34
Bloudím jako náměsíčný,
za šelestem listů spadlých,
opíjím se hudbou větru,
svitem hvězd i kapek schladlých.
Bloudím šerem tmavých stromů,
hlubinami tajemnými,
poslouchám jich teskné dumy,
poslouchám a dumám s nimi.
A tak proti vlastní vůli
těchto lesů při chorále
zapomínám na svět celý, – –
ale na Vás myslím stále!
[37]
Vy jste psala!
Moje paní, moje paní,
je to možno? Vy jste psala!
Vy jste se i do vzpomínek,
paní mojemoje, zahloubala!
38
Je to možno? Vy si na mne
časem taky vzpomínáte?
Oh, má paní, jak jste dobrá!
Vy mne tedy ještě znáte!
A já pro Vás přece neměl,
krom té smutné lásky svojí,
nic, než srdce trpělivé.
Což to za vzpomínku stojí?
A já pro vás neměl ani
slov, když jste nás opouštěla,
jen to srdce krvácelo,
jen ta duše, – ta se chvěla.
A Vy přec mne ještě znáte,
a Vy ještě píšete mi!
Oh, jak drobné jsou ty řádky,
drobné, ale sráží k zemi!
39
– „Zanechte vše budoucnosti!“ –
O má dobrá, sladká paní,
co je útěchy v těch slovech,
útěchy a – slitování!
Co mi ještě víc ty chvíle
budoucnosti dáti mohou?!
Oh má paní, srdce moje
bude vždy u Vašich nohou!
Šlápněte jen na ně směle,
vřelejší najdete stíží. –
Vaše nožka je tak malá,
ta mu přece neublíží!
40
Konec!
Moje paní, moje paní,
hleďte, již je po nadějích!
Uvadly a opadaly
na vždy čisté květy jejich.
[41]
Uvadly a opadaly,
jako by je mráz byl schvátil
a já zbyl tu s tichým smutkem.
Věrný druh! On se zas vrátil!
Jsem zas doma, sám, jak dříve,
sám v té jizbě osiřelé
a jen měsíc zamyšlený
paprsky své na zem stele.
A já snil o vřelé duši,
o srdci, jež tlouci bude
vedle mého, jako ohlas
lásky mé. O sladký blude!
O dvou očích, jež mne žitím
věrně budou provázeti,
o dnech štěstí, jehož velkost
nepochopí nikdo třetí.
42
Ale dnes to celé snění
jedna chvíle ztroskotala,
jedna ruka, jež mi všecko
mohla dát, mi všecko vzala.
Dnes to celé štěstí padlo,
jako strom když bouře zlomí.
Dnes je konec, konec všemu!
S Vámi všecko odešlo mi!
S Bohem! S Bohem! A já ještě
z dáli za Vámi se dívám,
zrak se tmí a srdce bolí....bolí...
S Bohem! S Bohem! Děkuji Vám.
43
Trilky
[45]
Ztraceno!
Teď teprv vidím: vše, co dřív jsem snil,
jak listí se stromu opadává.
Ze všeho vzdech jen bolesti mi zbyl,
vzdech, který skrytě za úsměvem stává,
jak „mene tekel“ šťastnějších kdys chvil.
47
Jak na sen když si ráno vzpomínáme,
když znova zřít ho marně touží hlava,
když ptáme se, čí jsou to rysy známé,
jež zřeli jsme, čí líc ta usměvavá:
Tak hledím zpět po stezkách ztracených
a marně hledám světla paprsk ryzí,
a s pláčem, hrůzou cítím v tepnách svých,
Jak krev mi stydne, mrtvá tak a cizí,
a ze srdce vždy víc a víc jak mizí –
Ty zbytky citů dětinných!
48
Rád nyní věřím!
Rád nyní věřím v pessimismus duší,
pod jeho prapor sám se nyní stavím.
Kruh přání mých den ode dne jest užší,
a rozum, sdrcen bojem namáhavým,
i síly uspává, jež v sobě tuší.
49
Já dávno za kořist pad’ vlnám dravým
na troskách tužeb, urvaných jich vzdoru,
a zplá-li časem světlo na obzoru,
již nadarmo se nocí k němu plavím.
Až dosud ničím byl můj život celý,
jak vězně, který promluvit se bojí
a jde, kam přísný žalářník mu velí.
A duše má? Ta oddala se boji,
jak voják, který pod praporem stojí, –
Ač milerád by přešel k nepříteli!
50
Za mrtvým.
(Památce Otty Kapouna.)
Den za dnem prchá, stále jsem ti blíž,
den za dnem letí, kvapem táhnou léta.
U hlavy tvé, kam vsadili jsme kříž,
keř bílých růží ze srdce ti zkvétá....zkvétá...
Květ mého srdce opadává již!
51
Ty spíš, já dřímám. Vždyť jest život sen,
nic víc, nic méně! Co si duch náš splétá
o příštím cíli, to jest pára jen,
toť bludička, jež nad bahništěm létá.
V co máme věřit? Dřív či později
i ve své síly člověk víru ztrácí,
a než by vzdal sese, padne raději!
V co doufat? V nic! Když zemdleli jsme prací,
zřít musíme, jak fatum v prach ji zvrací, –
Ač umíráme samou nadějí.
52
Život.
Od rána k ránu skloněn býti k práci
a o vše své se rváti s osudem,
zřít, všecka vůle v nivec jak se zvrací,
své touhy ukájeti prázdným snem
a čekati, až srdce vykrvácí;
[53]
Vše kolem sebe nechat s pokojem
a vrahům krve svojí odpouštěti,
rty slaďounkými šeptat jako děti
a přesvědčení tajit v nitru svém;
Mít ránu v prsou, ale jasné líce,
být na stráži, jak v bitvě, nocí, dnem,
i myšlénky své chránit jako lvice;
Své city chladně zašlapati v zem
a k hrobu až jít v poutech s úsměvem –
Jak dojemná to žití definice!
54
Zápas.
O každou noc dva zápasíme spolu,
já se svou lampou. Oba svorně tmou
se prodrat chceme, rovni apoštolu
dne, záře, světla. Moje skráně vrou,
zrak plane, dlaň se plaše chápe stolu:
55
A lampa klidně jizby prostorou
své bledé světlo v šeré kouty leje,
v to prázdno, odkud prázdno zas jen zeje
bez jediného stínu v duši mou.
A potom náhle mdloba v stejné chvíli
nás unavené oba zachvátí.
Pro oba stejně doba noci pílí.
Já bráním se a vzpírám v závrati,
sám sebe temnu chtěje vyrvati, –
A přec ta bídná hmota víc má síly!
56
Věř, doufej, trp!
Věř, doufej, trp! To heslo všeho žití,
jež v srdce lidské s narozením psáno,
nám všem jak maják v čiré mlze svítí.
Ó bídný klame! Když je podkopáno,
co stavěli jsme v bouře vlnobití:
57
Tu vírou měníme noc v záři denní
a hvězdy vycházeti zříme ráno,
tu nadějí chcem’ vzkřísit, v hrob co skláno,
a co nám zbývá? – Nové utrpení!
Jak pták, jenž hyne v zaroseném mlází,
i já zřel k nebi v bolesti a mdlobě, –
však víra s nadějí mne neprovází!
Po boji vražedném, teď, ztrativ obě,
sám, Lazar, marně čekám ve svém hrobě –
A Kristus nepřichází!
58
S jarem.
Jak země, jež se k žití z jara budí,
jest člověk, který všecko drahé ztratil.
Když srdce raněné již zmlká v hrudi,
po velké dani, již svou krví platil,
jej přece znova k boji cosi pudí.
59
A pokud věků stín ho nezachvátil,
v něm bez ustání zrno víry klíčí,
ba snad i pak, až na prach zem jej zničí,
z ní květem vzejde, v boj by zpět se vrátil.
Ó naděje, ty stavbo ocelová,
ty Prometheův ohni věčný, svatý,
kdo můž’ tě zmoci, abys neplál znova?
Jsme rovni si, všech osud náš je klatý,
a přece každý rád je poutem spjatý: –
Neb každý z nás své jaro v srdci chová!
60
Jen trochu lásky!
Jen trochu lásky a ten život celý
se vší svou mukou hned má barvu jinou.
Jen trochu lásky a jak zlatoskvělý
dne paprslek když vzplane nad krajinou
a protne mlhy, jež ji obestřely:
61
Té lásky trochu zjasní duše chmůry,
v květ nový vzbouzí touhy, které hynou
a sílu vlévá duchu, jenž byl třtinou,
jak požehnání, jež přichází s hůry.
Jen trochu lásky! Čaruplná změna
se děje se srdcem pod její rukou.
Nad všechen skvost je dražší její cena!
A třeba srdce umíralo mukou,
rty šeptají si píseň sladkozvukou –
A duše k nebi stoupá posvěcena!
62
Za tichých nocí.
Za tichých nocí, kdy jen měsíc leje
své bledé světlo v šerou jizbu moji,
kdy vím, že vánek slov mých neodvěje,
ni přítel, který k spánku již se strojí,
že netuší, co v srdci mém se děje:
63
Tu mluvím s Vámi, krásná moje paní,
a vševše, co srdce prozradit se bojí,
Vám žaluji po hvězdách, jež se rojí
tmou oblohy, jak sedmikrásky strání.
A zdá se mi, že zřím ty tahy známé,
že zřím v ty oči, plné slitování,
že o své lásce spolu promlouváme.
A zatím Vy, má sladká, dobrá paní,
o mojí lásce nevíte snad ani...
Tak bláhový sám sebe člověk klame!
64
Hlas v duši.
Oh, marný odpor! Bláhový ten cit
mne stále na Vás, na Vás myslet nutí.
V mé duše hloubi hlas je tajný skryt,
jenž pouze na Vás budí vzpomenutí,
jak obraz Váš by v prsou mých byl vryt.
65
„Buď silen!“ dí, když dnové přijdou krutí
a „Doufej!“ píše v knihy žití list,
a čím mne více vraždí nenávist,
tím víc mne na Vás, na Vás myslet nutí.
Mou duší pro Vás věčný vlaje ruch,
v mém srdci hoří věčné lásky hnutí
a svět mi chrámem, až tam v nebes kruh.
A v tomto chrámu v světel zaplanutí
jen na Vás, na Vás hlas ten myslet nutí:
Snad, že jsem člověk jen a Vy můj Bůh!
66
Les u paseky.
Ten zadumaný les, kam od paseky
se strání bílá stezka zatáčí,
jejž u kořenů mech pokrývá měkký
a podél kraje vroubí bodláčí,
jest jako hravé dítě prostořeký.
67
Já mluvím o Vás, on se rozhlaholí
a každé moje slůvko opáčí,
on se mnou jásá a když srdce bolí,
ty šeré jeho stromy zapláčí.
A volá-li Vás, paní má, můj ret,
zvuk jména Vašeho mu není nový,
on třikráte zas vrátí mi je zpět.
Ó přijďte sem, ó přijďte, on Vám poví
vše to, co já, ač z duše rád, Vám slovy
Bych nikdy, nikdy říci nedoved’!
68
S úsměvem.
Sny, které nikdy nelze ukojiti
a jež jak balvan choré srdce stíží,
vždy náhle tak se v lidské duši vznítí,
jak hvězdy, když se tichý večer blíží
a v dáli červánkem den ještě svítí.
69
A člověk pouze mlčky hlavu sníží
a srdce nastaví, ať jed jich kane
v ně zvolna dál, jak rosa listů mříží
na srdce v kůře stromu vyřezané.
Kdo vysvětlí to? Klaníme se kráse
v snech nespokojených, v odříkání, pláči,
a přec ni stopy o tom v našem hlase.
Dvou očí soucit k útěše nám stačí,
ač slzy bolesti se v řasy tlačí...
A člověk umírá a – usmívá se.
[70]
PÍSNĚ.
[71]
Dnes jsem ji viděl!
Dnes jsem ji viděl! Slunce paprslek
tak nepronikne tmou, jak obraz její
mou duši naplnil v tom okamžiku,
jak každý rys mi strnul v obličeji.
73
Krev ustydla mi v žilách, plamenem
v ně srdce šlehlo v náhlém zanícení,
že skráně žárem chvěly se i mrazem
tak divokým, jak ledu s ohněm vření.
A tu jsem poznal, jak je nicotnou
a vetchou lidská vůle, na kolena
jak padá rozum, promluví-li srdce,
a kterak srdce velkým činí žena!
74
Kdybyste chtěla!
Mně byl by rájem širý tento svět,
bez odříkání, slz a bez bolesti,
kde jako hovor prvních lidí v štěstí
by nekonečně dlouhou řadou let
jen sladká píseň lásky naší zněla, –
kdybyste chtěla!
75
Mně samým nebem byla by ta zem,
kde jak dva květy na jediném stvolu,
jak andělé dva žili bychom spolu,
kde roznícena Vaším pohledem
by věčné lásky zoře jen se rděla, –
kdybyste chtěla!
A kolem nás až v prostor daleký
by lásky růže kvetly žhavě rudé,
s jich vůní mír by rozléval se všude
a já u Vašich nohou na věky
bych klečel šťasten s laurem kolem čela, –
kdybyste chtěla!
76
Pro Vás!
Já pro Vás, paní má,
bych všecko opustil,
vše, co kdy rád jsem měl,
vše, proč jsem dosud žil.
77
A kdyby celý svět
byl krasší tisíckrát,
já pro Vás, paní má,
bych opustil ho rád!
Jak rytíř z pohádky
bych pro Vás na smrt šel,
ne bázní, – radostí
a díkem bych se chvěl.
A kdyby celý svět
mi navždy peklem byl,
i nebe, paní má,
bych pro Vás opustil!
78
Bez Vás!
Mé písně všecky patří Vám,
má duše celá, moje jméno.
Vám srdce mé je zasvěceno,
jak Bohu chrám,
kde věčný oheň lásky svítí.
Bez Vás i tento chrám se sřítí!
79
Mé všecky touhy patří Vám,
cit, rozum, vůle, vzpomenutí,
mé snahy, každé duše hnutí,
a vše, co mám,
čím žiji a co žije ve mně.
Bez Vás jsem méně, než prach země!
Sny, modlitby mé patří Vám,
má radost, naděje i víra
i slza, dlaň již s oka stírá,
když vzpomínkám
a bolesti se duše vzdává.
Bez Vás jsem míň, než v poli tráva!
A jestli něco znamenám, –
můj život, smrt má, zapomnění,
mé spasení i zatracení,
vše patří Vám!
Vždyť bez Vás by má lyra celá
již dávno byla spráchnivěla.
80
Což je to hřích?
Svou lásku tajně skrýt mám přede všemi,
ač pro žár v srdci sotva nesu ji.
Já pro Vás šílím a mám býti němý!
Což je to hříchem, že Vás miluji?
81
Vám v oči zřít a šťasten smí byt jiný,
mne k zemi sráží očí Vašich mráz.
Ó proč mám trpět, proč, když nemám viny?
Což je to hříchem milovati Vás?
Když jiný smí ty drahé stisknout ruce,
proč mám jen já být vrahem citů svých?
Proč vzdálen Vás mám umírati v muce,
což pro Vás umřít, což i to je hřích?
82
Vy a já.
Když jsme se prvně zřeli,
nach stoup’ Vám do líčka.
Já velký byl a smělý,
Vy ještě maličká.
83
Jak osud hraje s náma!
Oh, smutné vzpomínky!
Dnes Vy jste velká dáma
a já – tak malinký!
84
Rozhodnuto!
Tak tedy již je rozhodnuto
a v nic jež nelze doufati,
a kdybych sebe více ztratil,
mé srdce nic již neztratí!
85
Jsem jako v poli jabloň stará,
jež z jara v květ se obalí.
U vrchu plno ptačích písní,
však uvnitř – kmen je zdoutnalý!
86
Jako hvězda!
Jak mohu říci, kterak jste mi drahá,
jak velkost lásky své Vám zjevit mám,
když není slov, jež obsáhla by chrám
a nekonečnou záři mého blaha?!
87
Jak mohu říci, co v mé duši skryto,
čím hynu, žiji, těším se i lkám,
když vím, že pouze popel ukládám
ze srdce žáru v chudé řádky tyto?!
Jak šelest listů, vadnoucích kdes v poli,
zní moje píseň nesoucí se k Vám,
že při ní bídným tak si připadám,
až duše zoufá si a srdce bolí.
Vy vznešená, jíž dav se šťastných koří,
já chuďas básník k smíchu sobě sám!
Kdo všimne si ho? Jménem sotva znám
ať zšílí pro Vás, ať mu srdce shoří!
Co na tom! Ach! Vy nezvíte snad ani,
jak posvátnou k Vám v duši láskou plám,
jak v snech se modlím k Vám a v snech se ptám,
kdy pro Vás umru, ledová má paní.
[88]
Ach, co jest Vám los žití ztraceného?!
Vy jdete přes ně klidně ke svým hrám,
a mně to stačí zřít Vás tu a tam
a milovat Vás, jako Boha svého....svého...
A čím jste ledovější v srdci, v tváři,
tím horoucnějším citem umírám,
tak, jako hvězda, jež vzdoruje tmám,
čím hlubší noc, tím divočeji září!
89
Z ulice.
Jdu ulicí, kde jsem denně,
má paní, vídal Vás,
a srdce mi hlasitě bije
a v duši se dere mráz.
90
A jako v těch sladkých časech
zde všady známé zřím,
ty domy i stromy i lidi,
jen Vás nikde nevidím.
Hle, nahoře tam ta okna,
oh, jak jsem rád je měl!
Já v slunci i dešti sem chodil.
A pod těmi okny dole
jsem blouznil o štěstí, –
teď, nahoru jak se tak dívám,
div nepláči bolestí!
91
Churavím.
Churavím, ó, churavím,
na duchu i těle,
a jak listy v jeseň chladnou,
tiše padají, až spadnou
v prach mé touhy smělé.
92
Nevrátí se nikdy víc
to, co bylo kdysi!
A ta duše, dřív tak činná,
je teď jako pavučina,
se stěny jež visí.
Však ta smutná pohádka
ukončí se v krátku!
Jen to srdce ještě bije, –
oh, má paní, nechte si je,
nechte na památku.
93
Píseň konečná.
Do žhavé páry měsíc ohnivý
od země zvolna mlčenlivě vchází,
nad vody, hory, nad les, nad nivy
se v mlhy vláknech stříbro jeho sází.
[94]
Po chatách, stromech, trávě, po vodách
jest plno lesku, paprsků a světla,
kde prve chmurný stín se ještě táh’,
teď jak by země novým jarem kvetla!
Však sotva že dne záře střízlivá
pod lstivý závoj noční mlhy padne,
na zem již spadlé listí přikrývá,
na pole zbrázděná, na vody chladné:
Tu oko marně hledí v pustý kraj
a kterak sobě vysvětliti neví
tu noční pestrou pohádkovou báj,
jež nyní sklamáním se býti jeví...
Oh, mládí mé, ty noční pohádko,
ty báji svitem luny obetkaná,
jak rozplynula jsi se za krátko,
když rozum zasvitl před tebou stana.
9597
Na listy strhané svit jeho pad’,
na květy citu v prachu zašlapané,
na rozvaliny, pláně pustých lad,
kam místo rosy hořká slza kane.
9698
OBSAH.
Píseň úvodní9
Kus života.
Včera a dnes13
Jediný pohled15
Resurrectio18
Ničím a vším 20
Stranou!23
S Bohem!25
Zda si někdy vzpomínáte?28
Ze Sychrova30
Druhé psaní33
Vy jste psala!38
Konec!41
Trilky.
Ztraceno47
Rád nyní věřím!49
Za mrtvým51
Život53
Zápas55
Věř, doufej, trp!57
S jarem59
Jen trochu lásky!61
Za tichých nocí63
Hlas v duši65
Les u paseky67
S úsměvem69
Písně.
Dnes jsem ji viděl!73
Kdybyste chtěla!75
Pro Vás!77
Bez Vás!79
Což je to hřích?81
Vy a já83
Rozhodnuto!85
Jako hvězda87
Z ulice90
Churavím92
Píseň konečná94
E: dp + sf; 2002
[99]