S úsměvem.

S úsměvem.
Sny, které nikdy nelze ukojiti a jež jak balvan choré srdce stíží, vždy náhle tak se v lidské duši vznítí, jak hvězdy, když se tichý večer blíží a v dáli červánkem den ještě svítí. 69 A člověk pouze mlčky hlavu sníží a srdce nastaví, ať jed jich kane v ně zvolna dál, jak rosa listů mříží na srdce v kůře stromu vyřezané. Kdo vysvětlí to? Klaníme se kráse v snech nespokojených, v odříkání, pláči, a přec ni stopy o tom v našem hlase. Dvou očí soucit k útěše nám stačí, ač slzy bolesti se v řasy tlačí... A člověk umírá a – usmívá se. [70]