ELEGIE.
Bez ruky stisknutí jste odešla, má paní,
a jako pustý hrob jest nyní srdce mé.
O vašem odchodu já neměl ani zdání!
Tak bývá! Po slunci, jež zrak náš krásou raní,
jak ze sna vzbuzeni před nocí staneme.
Všem, kdo jsou nešťastni, vždy anděla Bůh ssýlá,
by žitím provázel je svatou září svou:
a já se domníval, že vaše ruka bílá
mne k cíli povede, jak hvězda, žití tmou...
A zatím nevěda jsem ztratil vás, má paní,
a nemám, zoufalý, kde klidu našel bych.
Zas těžší jest můj křiž, jak nést jej bez reptání,
když silou poslední se vetché srdce brání
a vidí klesajíc jen trosky tužeb svých?!
[83]
Jak v poušti zbloudilý, jenž neví kudy kráčí
a kam by obrátit měl strhaný svůj hled,
tak zdrcen hledám vás tu v bolesti a pláči
a čekám nadarmo, zda vrátíte se zpět.
Jest pozdě, pozdě již! Vy nejdete, má paní,
vy neslyšíte mne nad ztrátou vaší lkát,
a v čistém srdci svém snad netušíte ani,
jak trpké bráti smrť z těch liliových dlaní,
za které žití své vždy byl bych dal tak rád!
84