I.
K světlu mlhami,
k štěstí slzami.
[9]
OTÁZKY.
Jsem tedy z ženy zrozen, jako jiný,
jsem stvořen k žití, abych zhynul zas.
Jsem muž a přece sláb, jak stéblo třtiny
a stále k smrti zralý, jako klas!
Proč jako člověk blouditi mám světem
a co jest účel mého zrození?
Bych žil a zemřel, život dal svým dětem,
jež, jako mne, smrť v prach zas promění?
Proč Saharou své duše bez ustání
štván myšlénkami svými hnát se mám,
bych slyšel věčně hlas, jak hyén řvaní:
– Jdeš, slepče, v hrob a nevíš proč, ni kam!...?
[11]
Kam tedy jdu? Kde konec je mé pouti,
když nová pouť mi hrobem nastává?
Co jsem, když nesmím hlasu pozvednouti,
bych rozťal kletby mračna mlhavá.
Kde jest ten ráj, to štěstí, jež mi písní
ret matčin, líbaje mne, sliboval?
Mne nenávisť i láska stejně tísní,
vždyť i ret matčin, líbaje mne, lhal!
Mám býti věčně strojem na té zemi,
bez konce hnaným vůlí neznámou?
Mám jako otrok pro vše býti němý,
a s ohněm v duši potácet se tmou?
Což ona pouta, jež mne k zemi víží,
duch lidský nikdy, nikdy nezlomí?
Což bude věčně klesat pod jich tíží,
jen nicoty své maje vědomí?
Má stále v prach jen sklánět se má noha
a slepě stíhat fantóm bláhový?
12
Mám hledat jen a nenalézat Boha?
Kdo z davu lidstva, kdo mi odpoví?...
Což nikde světla, nikde míru není,
kde zněl by hlas: „Sem, vrátký stroji, veď
své kroky matné!...?“ Marné přemýšlení!
Snad jednou čas dá na vše odpověď!
13
ZDE?
Já hledal nebe s anděly a Bohem;
jak psáno v písmě, cestou trnitou
vždy klopýtal jsem žitím v žalu mnohém:
Vše marno! Zde – jen stopy pekla jsou!
Já hledal ráj, kde na své pouti bědné,
bych mohl sklonit štvanou hlavu svou.
Já roztrh’ šat svůj v muce bezohledné:
Vše marno! Zde – jen stopy hrůzy jsou!
Já hledal očistec, kde svoji trýzeň
bych novou trýzní smýt moh’ pojednou.
Já hladověl a žlučí hasil žízeň:
Vše marno! Zde – jen stopy nářku jsou!
[14]
Já hledal světlo, volal u svět šírý,
a tmě se bránil duší zoufalou.
Já zvedal k výši zraky plné víry:
Vše marno! Zde – jen stopy temna jsou!
Já hledal lásku, celé srdce svoje
jsem lidem hodil k nohám s pokorou.
Já prosil, u cesty jak žebrák stoje:
Vše marnol Zde – jen stopy záští jsou!
Já hledal klid a s úsměvem a němý,
jak dobrý blázen, světem chodil jsem.
Ach! Kdež ho nalézť na té bídné zemi!
Vše marno! Tam! Tam ano! – Za hrobem!
15
ZTRACENO.
Vše ztraceno a marné namáhání,
již konec všemu, konec na věky!
Ať sebe víc se čelo v dlaně sklání
a zrak ať pne se v obzor daleký, –
jest konec všemu, konec na věky!
Vše ztraceno! Jak strašlivá ta slova!
Ah! Minulosť, ta nevrátí se víc!
Jen muka, slzy, práce Sysiphova,
již osud klidně zvrátí zase v nic, –
však minulosť, ta nevrátí se víc!
Ó Bože, Bože, proč jsem zříti musil,
že jiný člověk šťasten může být?!
[16]
Proč mám být živ, když se mi život zhnusil,
proč na věky mám nicotu svou zřít’,
když jiný člověk šťasten může být?!
Já nechci víc, než pokoj míti jednou,
bych na všecko, co bylo, zapomněl!
Nač klopýtat mám dálkou nedohlednou,
když nevím, kam bych hlavu sklonit měl,
bych na všecko, co bylo, zapomněl?!
Což mají věčně trvati ta muka
a věčně jen se v prachu plazit mám?
proč nezdrtí mne, Bože, tvoje ruka,
bych třeba na vždy v oběť padl tmám?
Což věčně jen se v prachu plazit mám?
Co jsem tu platen? Kdo mně drazí byli,
a z nichž mi každý chladně v oči lhal,
ti z hloubi duše se mi zprotivili.
Já nechci, aby spatřili můj žal,
ti, z nichž mi každý chladně v oči lhal!
Co jest mi po nich! Smečka nedouků,
jež slamou svojí zasypává svět,
17
jež pro všecko vždy bouři ztropí hluku
a káže jen, jak který pták má pět,
ať slamou dále zasypává svět!
Chci míti klid, prost účasti všech lidí
a v citech svých chci býti nerušen.
Má duše všecky, všecky nenávidí,
a je-li pro mne noc a pro ně den,
chci aspoň v citech svých být nerušen!
18
BÁSNÍKU.
Básníku, včelo tiše pracující
za slunných dnů i nocí tesklivých,
s planoucím okem, s usměvavou lící,
s naději, jíž se nelze tobě zříci
za slunných dnů, ni nocí tesklivých.
Básníku, včelo tichá, pracovitá
jež úl svůj máš ve slastnímvlastním srdci svém,
duše tvá trn i růži stejně vítá,
život i smrť ti dosti pelu skýtá,
ty hrob svůj máš ve vlastním srdci svém.
Trpíš a doufáš, mlčky skloněn k práci,
a všecko své jen v úl svůj ukrýváš.
[19]
V daleku kdes ať víří bouřliváci,
nebe tvé jasno, mrak se zvolna ztrácí...
ty všecko své jen v hrob svůj ukrýváš.
Povadlý květ, kmen, který stáří hlodá,
vždy dosti pelu chová pro tebe.
Hasnoucí slunce, niva, les i voda
s radostí všecky taje své ti podá
a dosti kouzla chová pro tebe.
Na tebe v zlosti málomocné čeká
dav závistivých žlun a čmeláků,
ty ale klidně hledíš, jak se vzteká,
hledáš a stavíš, tkáš svá vlákna měkká,
jeť k smíchu ti dav žlun a čmeláků!
20
KALICH.
Já hořký kalich pil od svého mládí
a ještě dosud není vyprázdněn.
Na jeho dně se ukrývají hadi
a slzy chytají se jeho stěn.
Však jak by navždy zarostl v mé dlaně,
jej křečovitě prsty svírají,
rty po něm lační dychtivě a maně
se schylujíce k jeho okraji.
Ač hořký obsah jeho, přece sladkým
mně dlouholetý zvyk jej učinil,
bez něho život můj by byl mi krátkým
a nad okamžik den by kratším byl.
[21]
Je hořký kořen, který v něm se skrývá,
však z něho květ mi vábný vypučel,
tak zářný, jak když den se rozednívá,
tak svěží, jak by věčně kvésti měl.
Má všecka síla v kalichu tom dřímá,
ač každý doušek srdcem zachvěje;
když pochybnosť a zoufalství mne jímá,
jak dech mi z něho stoupá naděje.
Jak matka dítě své jej k prsům vinu,
neb nad vše drahé dnes mi dražším jest.
Když časem v muce volám k němu: „Hynu!“
– „Žij!“ zní to zpět, jak nesmrtnosti zvěsť.
– „Žij!“ mluví k srdci. – „Lék jsem na tvé rány!“
– „Žij!“ volá k duši. – „Tvoř, jsem nadšení!
Jsem víno z hroznů, které natrhány
na půdě zármutku a spasení.
A jestli časem trpčí slzy padnou
z řas očí tvých v mé nitro zlacené,
22
ty dopij na dno, mužně, s myslí chladnou
a nevzpomínej práce ztracené.
Ty mlč a pij mé kapky temně rudé
od slzí krve, jež v ně skanuly, –
tvé srdce k neštěstí sám soucit bude,
ku příkoří však jako ze žuly!“
23
RŮŽE.
Ty růže, které kvetly kdysi v létě,
ty všecky již a dávno opadaly!
Já tehda pravil k malé přátel četě:
– Hle! S rozvitím jich uvadly mé žaly!
Mám vše, co člověk svým jen může zváti,
mám klid a dobré, tiché srdce ženy.
Kdo, drazí, z vás mi více může dáti,
když mám i vás a čtyři teplé stěny?
Až jednou podzim listy jejich strhne
a přijde zima, by je stranou svála,
až proti mně se vší svou silou vrhne,
snad budu státi pevně, jako skála!
[24]
Ať přijde jen, já připraven jsem k boji,
a zbaběle svých zbraní neodložím!
Váš hlouček věrně po mém boku stojí,
jsme láskou rovni bojovníkům božím!...
To všecko tehda děl jsem štěstím slepý!
Král velký pro svých tužeb národ malý,
jsem životu pěl hymnus velkolepý. – – –
Oh, růže moje! Proč jste opadaly?!
25
KVĚTINĚ.
Květino bílá, před dávným časem
uvadlá, uschlá a spráchnivělá,
ta, jež tě kdysi spjala svým vlasem,
dávno již na tě zapomněla.
Ty na mém stole chvěješ se nyní,
blížíc se pomalu rozpadnutí,
co květem čerstvým zdobí se jiní
z vlasů těch, štěstím ovanuti.
Práchnivěj dále, květino bílá,
brzy se rozpadneš v popel a prach,
odlesku lásky, památko zbylá
z dob, které žijí v upomínkách.
[26]
Navrať se v plíseň, památko vonná,
kterou tě dlaň ona poskvrnila.
Světějšíť hrob tvůj, než ruka ona,
jež chrám mé duše rozdrtila.
27
PÍSEŇ O ŽIVOTĚ.
Vždy, za noci i za dne,
v zář léta, v zimy chlad,
kam oko mé bloudíc padne,
zřím tajnou ruku psát’:
– Ten život náš je bídný
a my jím rádi jdem’
dát’ za jeden úsměv vlídný
se ubít’ kamenem!
– Ó přelude a klame,
dím trpce na zjev ten.
– Viz radostíradostí, co jen máme
zde v žití každý den!
Co každá chvíle blaha
a štěstí přinese!
Kam ruka tvá jenom sahá,
tam souzvuk ozve se!
[28]
– Tys’ blázen, bloud a snílek
a nevíš sám, co chceš.
Pro několik štěstí chvilek
rád na popravu jdeš.
Ten život; láskou slazen,
je sen jen bláhový,
jsi snílek a bloud a blázen!
vždy cos mi odpoví.
A tu se marně bráním
a zraky odvracím
a nad knihy list se skláním,
bych zapomněl, co zřím.
Však sotva přešla muka
a klidu krátký čas,
tu znova zas píše ruka
a znova zní ten hlas.
A jak by vyšel z hrobu,
kde věčný vane chlad,
dí studeně v každou dobu
a hučí odevšad:
– Ten život náš je bídný
a my jím rádi jdem’,
dát’ za jeden úsměv .vlídný
se ubít’ kamenem!
29
NEŠŤASTNÝM.
Bezdná noc nás obejímá,
nikde hvězd!
Srdce spí a hlava dřímá,
v duši se nám stmívá!
Marně, marně zatíná se
ruka v pěst!
A kde jaká jiskra zbyla,
tma tam jest!
V noci klín se pohroužila,
smrť již na nás kývá.
Jen ta ruka zatíná se
dále v pěsť!
Kde dřív pravda byla sídlem,
klam a lesť!
[30]
Klesla se zlomeným křídlem.
Slyšte! Labuť zpívá!
Ruka jen se v posled ještě
zatne v pěsť!
31
NENÁVISTI.
O nenávisti, chudá píseň moje
před tvojí velkostí dnes padá v prach.
Ty věčně mladá, věčně chtivá boje,
před kterou z dálí hrůza jde a strach:
Ať ocelem, či pérem z brku vládneš,
vždy bez milosti v před jdeš v hněvu svém
a kam jen s hrubou střelbou svojí vpadneš,
vše lká a mře a lehá popelem. – – –
Ó paní vznešená! Ó jak jste k smíchu,
když slinou hany třísníte svůj vděk,
kdy sama zříte pukat’ svoji pýchu,
jak bublinu ze skvoucích mydlinek!
[32]
Ó jak jste směšnou, – házíte-li bláto
na stupně trůnu palmou pokryté,
když zneuctiti chtějíc, co je svato,
svou prodajnosť v šat studu halíte;
Když vztek váš plány pokoření spřádá
a celý svět již zvete k pospasu, –
jak žába, jež by zhltila vše ráda
a před hlemýžděm strne v úžasu.
33
KLESÁM!
Ty klesáš vždy hlouběji, hochu,
kdys děl mi básník, můj druh,
ty hyneš sladkými verši,
v nichž není smysl, ni duch.
Ach bože, což mohu já za to,
že výš se nemohu vznést?
Jsem pouhý člověk a k zemi
můj osud přikován jest!
A klesám-li, hledaje v srdci
ty zbytky ztracených dob:
což víc! Vždyť klesáme všichni,
ten dřív, ten později, v hrob!
[34]
LESŮM.
Šeré hvozdy, šeré lesy,
plné smutných melodií,
vás jen těžká mračna kryjí,
a jen mha se na vás věsí.
Jste tak věčně zadumány,
pusty, jako duše moje,
odsouzeny bez pokoje
slýchati – své vlastní hrany!
[35]
II.
Z chmůry teskné, pusté noci
světlo hvězdy prosvitá,
jako ze zoufalých zraků
naděj v duši ukrytá.......
[37]
VEČER.
Na stěnu hor, jež obzor uzavírá,
jak žhavý štít se slunce pohroužilo.
Na tichý kraj, na sněhu lada šírá
se chvíli ještě zlaté světlo lilo.
Hor temena teď lesknoucí se, bílá
a plná hvězd a jisker plápolavých
pak znenáhla se mlhou zahalila
ve mráčcích táhlých, průsvitných a plavých.
A zlaté světlo měnilo se náhle
ve zrůžovělou, třesoucí se páru
a celé nebe v kráse neobsáhlé
pak zplálo, jako výheň, plná žáru.
[39]
A nyní od nebe až k zemi plane
zář průhledná do dáli nedohledné,
jak z číše vyzlacené dolů kane,
plá, svítí, třpytí se a – znova bledne.
A střechy paláců i chat, jež prve
se rděly stejně červánkovým nachem,
stráň, pole, hvozd, jež barvil plápol krve,
již blednou zase, jako ve snu plachém.
Jen hejno havranů, jež v les se vrací,
se skřekem z polí chvílemi se vzchopí.
Svit červánků se stále více ztrácí,
až pohasne a zmizí beze stopy:
Jak život náš, když ukončiv pouť strastí
dny naděje a víry v idealy,
po dlouhém ždání padne do propasti,
jíž ti, co živi, jméno – věčnosť dali.
40
V NOCI.
Na zasněžené střechy, na závěje,
na bílé srázy, stezky zasypané,
jen měsíc, který nad horami plane,
své bledé světlo leje.
Na horách teskno, ticho pod horami.
Noc tajemná a smutná při vší kráse.
Hle! Měsíc lampou mrtvých býti zdá se
a chaty mohylami.
A stromy, které nakloněny v taji,
jak cypřiše ty bílé hroby střeží:
„Klid, pokoj, mír všem, kteří v zemi leží!“
jen šeptati se zdají.
[41]
A nikde stopy, nikde známky žití!
Stín se světlem se střídá celým krajem.
Kdo netušil by zde, že k smrti zrajem,
kde ničím být se cítí?
Kdo spočetl by hvězdy na obzoru,
kdo stopy hladu v lesknoucím se sněhu,
jež zanechala zvěř a ptáci v běhu
kol osamělých dvorů?
Kdo ale spočte v chatrčích ty vzdechy,
ty modlitby a slzy beznaděje?
Jen bledý měsíc mlčky světlo leje
na zasněžené střechy!
42
V ZIMĚ.
Již tedy zase, kouzelnice,
tvé kresby vidím na oknech.
I vyhlídku mou do ulice
již zastřel mi tvůj ostrý dech.
Má jizba temna jest, a není,
čím smutnou chvíli zahnati.
Co zbývá? Chci zas jednou snění
a vzpomínkám se oddati.
Chci zahledět se v prchlé časy,
v dny, zahalené věku tmou,
v les, plný dum a tajné krásy,
nad zasněženou myslivnou.
Chci zříti zas, jak luna bledá
se dívá s nebe v jilmů tlum,
[43]
a každý z nich jak mlčky zvedá
své holé větve k nebesům.
Od kraje lesa do paseky
vždy laně vyjdou s jelenem,
vše do kola sníh kryje měkký
a stín jich obráží se v něm.
A já je vidím, jak se kradou
od lesa v luny paprscích
a jak své malé nožky kladou
po stopě v lesknoucí se sníh.
A vidím pod ztuhlými keři
jak hejno ptáků o hladu
se k sobě tulí, když se šeří
a den již hasne v západu.
Zřím rybník tuhým ledem spjatý
a na něm křik a smích a rej,
zřím pláštík jemný, přebohatý
a poklad svůj upjatý v něj.
A vidím město na severu,
o němž mi děd můj vyprávěl,
jak nad mořem se zvedá v šeru
kdes v dálné cizině, ... o žel!
44
Mé myšlénky se nesly k němu,
já doufal s nimi dát se v let,
bych viděl v sněhu skvoucím lemu
je hrdé z moře k nebi čnět.
A nyní – zatím v kanceláři
od rána k noci, každý den
nad prací sedám v potu tváři
a všední prosu píšu jen!
A jestli časem v prázdné chvíli
v své dětství zpět se zahledím
a spatřím dědův účes bílý,
i sny mé navrací se s ním.
A před mým zrakem vstane znova,
jak v mlze, město velebné,
a já se hroužím beze slova
v ty jeho rysy malebné.
A vidím po nebi i moři
pláť záře rudou záplavu,
zřím lodě, jak se z vody noří
a kolébají v přístavu. – – –
Ó duše má, ty lodi hnaná
od břehu k břehu vichřicí,
45
jež trhá plachty tvé i lana
a štve tě v moře bouřící,
spusť naděje své kotvy směle
a vrz je ve vln pustý dav,
bys mohla stanout s leskem v čele,
až zaženou tě ve přístav.
46
JARNÍ.
Za tichým sadem, v poli,
jejž kroky moje volí
vždy za cíl procházek,
kde proud svěžího vzduchu
dnem ztýranému duchu
jest nejmileji vděk.
Tam, kde se cesty dělí,
na hřbitov osamělý
a do vsi za řeku;
jak milo poslouchati,
když z hor již sníh se tratí,
krok jara v daleku!
Jde tajemně a z ticha,
jak žena, která dýchá
[47]
na děcko v loktech svých.
Má dlaně otevřené
a kam se obzor klene,
vše dary béře z nich.
Kam jenom dechnout stačí,
tam zvoní písně ptačí
jak hymnus jásavý.
Tam vzlétá motýl z kukly
a každý květ kol puklý
jej v letu zastaví.
A dále v prostřed nivy,
kde zádumčivé jívy
jsou v řady skupeny,
i jejich těla stará
dech přišedšího jara
již kryje lupeny.
Jen zde u cesty v poli,
kde k nebi kříž ční holý
a padlých střeží hrob,
tam keřem růže plané
o jaru zvěsť jen vane
a dál jde beze stop.
48
Však přijde čas, kdy s létem
i on se zardí květem
zde, kříže u paty,
kdy rozvije se celý
a pustý, osamělý
hrob skryje poupaty. – – –
Ó živote, zdaž jednou,
než červánky tvé zblednou,
i keř mé naděje,
jak tato růže holá,
byť na chvíli a zpola,
se květy oděje?
49
LESNÍ ZÁTIŠÍ.
Na metlici a jitroceli,
na řase trávy, na květu
svit paprsků se láme skvělý
ve drobných kapek sametu.
Zem vlhká jest a ticho sídlí
zde, v lesa koutu neznámém, –
jen brouk a motýl temnokřídlý
zná krytem větví cestu sem.
Jen pavouk jemná vlákna přede
od stébla k stéblu potají,
a stromů staré kmeny šedé
sem dlouhé stíny vrhají.
[50]
Les kolem bouří, vzdychá, šumí
a vypíná svůj majestát:
zde – pouze tiché vanou dumy,
a s nocí pták sem chodí spat..........
Tak každé srdce v prostřed víru,
jejž život jemu ukládá,
si střeží klidný koutek míru,
kde v sladké sny se zapřádá.
Kde po klopotném boji denním
se k odpočinku zamyká,
své rány hojí zapomněním
a zvolna všemu přivyká.
51
VEČERNÍ CHVÍLE.
Večera chvíle, teskné, zádumčivé,
bolesť i touhu věčně budící,
tajemně tiché, posvátné a tklivé,
Aeola harfou smutně lkající.
Večera chvíle slzy vlahé rosy
plačící k zemi sluncem zlacené,
prsa má v srdci odlesk váš si nosí,
ve hrobu tužby pro vždy ztracené.
Zůstaňte u mne, usínejte se mnou,
plačte jen dále slzy loučení,
budeme spolu čekat’ na noc temnou,
na noc, již nic a nikdy nezmění.
[52]
Budeme spolu slýchat’ lesů dumy,
budeme sčítat’ dráhy spadlých hvězd,
na prahu chrámu zvráceného v rumy,
pustého chrámu, jenž v mé duši jest.
Však i z těch rumů promluvíme k Bohu,
naposled ještě, noc než přikvapí.
Vy – tichým vzdechem, a já tak, jak mohu, –
úsměvem chladným pro své útrapy.
53
JITRO.
Do šeré doubravy svit rána
teď šlehl jasným paprskem.
Zem, která listím byla stlána,
jak démant zasvítila v něm!
Na vlhké sněti v listů směsi
tou září zbuzen hnul se pták,
zved’ křídlo, zaslech’ druha kdesi
a s divým křikem vzlétl pak.
Dech pryskyřice táhne z chvojí
a z houští zvoní drozda hlas.
Strom každý jako zmladlý stojí
a spouští k zemi dlouhý vlas.
[54]
A plamen jitra, který hoří
vždy jasněj září průhlednou,
po vodě, z níž se vlny noří,
pak rozleje se najednou.
A kvapný ruch i do rákosí
se sluncem vnikne za chvíli
a nad jetelem plným rosy
se rozhoupají motýli.
Až potom náhle v bílém žáru
se zaskví celá nebesa
a kraj pln štěstí, touhy, čaru
v něm jednou písní zaplesá...
Ach! Jenom nade mnou noc věčná
jak dávná kletba spočívá
a stínů řada nekonečná
mou lebku na vždy přikrývá.
Jen na mne příšerně a hluše
tmy závoj padá mlhavý.
Nuž zaplaň, sviť a jásejjásej, duše,
když spoutána jsi okovy!
55
VEČER PŘED BOUŘÍ.
Na vodách temné, těžké stíny leží.
Do svislé trávy rosa v kapkách splývá
a nad břehem se v lehkém vání kývá
sněť vrby křivá.
Vzduch horký, zdá se, že se pohne stěží.
Pak náhle blesk se v dáli k zemi snese
a vrby skloní se a zapraskají.
Po vlnách žhavé, siné jiskry hrají
a v mracích tají
se temný řev. Zem’ pod nohou se třese.
Zář slunce rudá prosvitá jen chvílí
ze spousty mračen; jež se nebem valí.
Pod břehem, jenž ční z vody ovětralý,
se vlny kalí
a vítr stená, hučí, lká a kvílíkvílí.
[56]
A potom příval s oblohy se sřítí
na prsa země sprahlá, rozechvělá,
a zář, jež slabě v zápalu se skvěla,
se zatmí zcela, –
jak Bůh by sám, co přijde, nechtěl zříti!
57
DEN.
Jak olověná tíže k zemi padá
žár sluneční na stráně, lesy, lada.
Pod nohou chodce prach se pozvédá.
Na kmenu, který stářím juž je lysý,
sněť suchých listů smutně dolů visí.
Žár sluneční, kam oko dohlédá,
jak olověná tíže k zemi padá.
Se stromů všade suché listí padá
na sprahlou cestu, pod níž tráva svadá.
Jen pták neb motýl vzduchem kmitne se.
Nad vrchem, který k obzoru se zdvíhá,
vzduch ohnivý jak zlatý prach se míhá,
a kde jen kmenem ruka zatřese,
se stromů všade suché listí padá.
[58]
Tu člověk rád v sťínstín na břeh vody padá,
kde v keřích ptáků družina dlí mladá,
kde chlad a vůně vane z rákosí.
Klid hrobový leh’ na pole i lada,
zem sprahlá jest a tráva na ní svadá.svadá,
ni krůpěj jediná jí nezrosí.
Tu člověk rád v stín na břeh vody padá!
59
V PODZIMU.
Kol všude listů napadáno leží,
jak by si země k spánku ustýlala.
A jak by vzduchem slepě smrť se hnala,
jen holé větve k obloze se ježí.
Je pusto zde, je pusto v duši mojí.
Ty stromy holé, toť můj život celý.
Kdys propučel i on v květ zlatoskvělý
a nyní nad hrobem vší vůle stojí.
Dech mrazu dávno zničil květy jeho
a za květem i listy opadaly.
Teď holý strom jen zbývá nízký, malý,
u prostřed nářku, shonu nesmírného.
[60]
Jak bude vítr chtíti, tak jej sehne
a rovný dosud kmen na věky schromí;
pak přijde bouře, zvrátí jej a zlomí
a zapomenutí naň věčné lehne.
Však listů, v něž by jako v lůžko padl,
jež strhal mráz, těch není více, není.
Bylť mrtev již pro jiných zapomnění,
když pro sebe, jak červem hlodán, vadl.
61
KRAJINA.
U kraje lesa, nad řekou
ve tmavé aleji,
kde větve olší v sebe pnou
se stále těsněji;
Kde slunce paprsk v poledne
jen stěží prosvítá
a v kůře olše nejedné
jsou srdce vyryta;
Kde pták, jenž sedl na větev,
je na vždy očím skryt,
a kam jen drozda vniká zpěv
a z řeky bledý svit:
[62]
Tam ona s tváří planoucí
vždy chodí z večera,
když od západu rostoucí
zplá jasu nádhera;
Když v trávě, rosou nachýlen
se tají každý květ,
a slavík vše, čím skvěl se den,
ve mlází počne pět.
A když pak měsíc nad keři
jak lampa zaplane:
člun bílé vlny rozčeří
a k břehu přistane,
A s jásajícím výkřikem
dvé srdcí blažených
své všechyvšechny touhy žhavým rtem
zde vetká v šept a smích...
Ó doby lásky plamenné,
vy pochodně všech dob!
Ó mládí, štěstí ztracené,
jak smutný je tvůj hrob!
63
Ó večery, ó měsíci,
jež pohasly jste s ním,
jak drahým, kouzla blažící,
jste lásce pozadím!
64
III.
Trochu lásky stačí – žití
vyzlatiť i otráviti.
[65]
PO VAŠEM BOKU.
Po vašem boku jako v slunci květ
se otevřelo vetché srdce moje.
Já hleděl na vás promluvit se boje
a cítil pouze rty jak list se chvět.
Sám nevím,nevím proč, však v zraku mém, jenž plál,
se všecka touha v jeden paprsk slila,
a duši, která v nic již nevěřila,
ráj vámi nový otvírat se zdál.
Mé srdce s úzkostí vám bylo vstříc,
mé skráně vřely a já, beze slova,
v sny ztracené jsem počal doufat znova –
však zrak váš chladný pravil: Nikdy víc!
[67]
PÍSEŇ.
Když hvězdy vyjdou nad lesy
a s nebe se měsíc dívá
a nad údolím se zavěsí
mhy řasa zádumčivá;
Když luh, pln stydlých krůpějí,
se v bělavé záři stápí
a z daleka hory vzhlížejí,
jak mniši s černou kápí;
Tu jak by s duší člověka
zvuk čarovné hudby splýval,
ret mlčí a srdcem přetéká
a kypí citu příval.
[68]
Teď zní, jak hymna plamenná,
hlas nebesky vábných tónů
a zas jako lesní ozvěna
a jako choral zvonů.
Je vzdechem lásky ztracené
i ohlasem bouře z dáli,
je zvonivou písní pramene,
k níž hrdličky se smály.
Tu maně zrak se zamyká
a maně zas v dál se hrouží,
hrou světla a stínu proniká,
ač netuší, kam touží.
A člověk, jak by se světa
jej tajemný šepot lákal,
v kraj neznámý srdcem zalétá
a jásal by – i plakal.
A v touze oči pozvedá
a marně se k nebi dívá,
by hvězdu tam zhléd’, již nevěda
ve vlastním srdci skrývá.
69
PÍSEŇ.
Kde najdu verš, kde slova a kde tóny,
jež vznést’ se k ní by hodny mohly být,
když pouze slunce a hvězd legiony
ji řasou záclon smějí pozdravit!
Kde najdu rhytmus, kterým tato slova
i verš i tony v píseň spojil bych,
jež směla by jak lyra Petrarcova
v sen skolébat ji v nocích tesklivých?
Ó bláhový! Chyť v dlaně paprsk světla,
chyť vůni květu, píseň slavičí!
Jdi, hledej květinu, by věčně květla
a jíž ni čas, ni bouře nezničí!
[70]
Ne, snílku, ne! Pusť myšlénku tu smělou,
ni těch, ni oněch stihnout nelze ti!
Ty půjdeš dál svou stezkou osamělou,
již samota jen tobě posvětí!
Tvé touhy marny jsou i tvoje vzdechy,
jež s jejím jménem spojoval tvůj ret,
Ty půjdeš dál svou cestou bez útěchy –
nuž ohlédni se ještě naposled!
Hle, mizí v dáli v červánkovém nachu
ta, již jsi odvážil se milovat...
Nuž s Bohem buď a děkuj, do cest prachu
že z její záře paprslek ti pad!
71
DO PAMÁTNÍKU.
Na lístek poslední jsem toužil napsati
své jméno v prosbě pokorné a svaté,
bych posledním byl z těch, jichž obraz vytratí
se z Vaší duše vzpomínkami vzňaté.
Však nyní s bolestí své jméno píšu sem,
jak na hrob, jehož stopu doba smete.
Vímť, že jsem posledním z těch, na něž v žití svém
si aspoň jednou šťastna vzpomenete!
[72]
S PADAJÍCÍMI KVĚTY.
Se stromů květy padají
růžové, bílé a rudé.
Vidím je padat a potají
ptám se tě: – Jak asi bude,
jak asi bude, anděle,
v podzimu dobu chladnou
až mojí touhy nesmělé
uvadnou květy a spadnou?
Jak asi bude jedenkrát,
až tvoje srdéčko mladé
ucítí, vzbouřeno v sladký chvat,
kterak se láska v ně klade?
Až tvoje oko, jehož svit
dotkl se mého čela,
pro mne jen pohled bude mít’
chladný a lhostejný zcela?
[72]
Jak asi bude? Naposled
přijdu se rozloučit k tobě,
sesbírám každý ten spadlý květ
na pustém nadějí hrobě,
klidně pak dám se s hrstkou jich
unášet žití řekou,
abych měl aspoň z citů svých
pod hlavu podušku měkkou!
74
NA VŽDY!
Tvé srdce zraněno jest jako moje,
tvé láskou, moje věčným odříkáním,
již umdléváme oba délkou boje,
ty vítězíš – však já se dosud bráním.
Tvé srdce modlitbami sílilo se,
mně chudá píseň má jen štítem byla.
Tvou modlitbou já okřál co květ v rose,
tys k písni mé se časem uchýlila.
My v stejně trapné poznali se chvíli,
když duše obou nás se chvěly v muce,
nám stejně za úděl jen strasti byly,
mé dítě... sestro... podejme si ruce!
[75]
NAČ PŘEMÝŠLETI?!
Nech přemýšlení, k čemu touhy plané,
buď spokojena s tím, co život dal!
Ať jed, či slza v pohár žití kane,
co na tom, trp a nepřemýšlej dál!
Nač přemýšleti?! Stačít’ snění prosté
k té pouti, jež se žitím nazývá.
Duch myšlénkami k nebi sice roste,
však srdce sil a víry pozbývá!
[76]
ZE DNA SRDCE.
Ty’s oči moje chtěla otevříti
a nevěru z mé duše vyplašit.
Hle! pravila jsi, co je blaha v žití,
co v lidských srdcích lásky má svůj byt.
Hle, šedý oblak, hvězdy, peruť ptáka,
vše volá k tobě: Vzleť a volný buď!
A dole zem tě květem k sobě láká
a praví sladce: Pojď na moji hruď!
Nuž tedy vol! Vol mezi nebem, zemí,
co zvolíš ty, i cílem bude mým...
A já zřel na tě ztrnule a němý
a zvolal náhle retem zoufalým:
[77]
Zem prach je bídný, nebe – není, není,
a blaho, láska – lež a přelud jest!
Mým cílem zhrdání a zapomnění,
nech duši mou, jí nelze jinak vést!
Jde vlastní cestou, již si vyšlapala
na strmé hrázi marných tužeb svých,
kde z jedné strany v poutech lidskosť lkala
a z druhé zhýralců se rouhal smích.
Jde hrdě, přímo, oči zavázané,
na hřbitov neznámý a daleký,
jí málo hvězd a málo světel plane
a její heslem: Pokoj na věky!
Jdi, bludné dítě, líto jest mi tebe,
jdi, zapomeň svých velkých nadějí;
po boku mém je těžko hledat’ nebe,
tvé síly chabnou, vrať se raději...
A ty jsi v slzách zraky obrátila
v mou bledou tvář muk ostnem rozrytou
a pravila jsi: Rci, kde tvoje síla?
Kde víra v nebe, kde tvé snahy jsou?
78
Kde jsou mé snahy? Na dně srdce leží,
jak chomáč listí zašlapaný v prach!
Má víra! Ach, to loď, již od pobřeží
bez kotvy bouř odnesla na vlnách!
A moje síla? Dávno, dítě moje,
mi s krví odešla z ran ve hrudi!
Snad její zbytek nové jednou boje
těch prvých strašnější zas probudí!
79
STARÁ PÍSEŇ.
V pláň siré beznaděje,
kde věčný chlad jen věje,
kde jako propasť zeje
hřích, nenávisť a lesť:
tys přinesla mi štěstí
a míru ratolesť.
– To stará sice píseň,
však přece pravdou jest.
Tys jako anděl světla
k mé choré duši slétla,
když pochybnosť mne hnětla
a jala ve svou pěsť.
Kam zář tvých očí padla,
já viděl růže kvést.
– To stará sice píseň,
však přece pravdou jest.
[80]
Hněv osudu, jenž mění
v klam všecko naše snění,
zášť, kletby, zavržení,
– všech doufajících trest –
tys učila mne láskou
vždy lhostejněji nést.
– To stará sice píseň,
však přece pravdou jest.
Čím byly by mé snahy
bez tebe, květe drahý?
Tys překlenula svahy
a prohlubně mých cest.
Já svěřil se tvé ruce
a dal se k ráji vést.
– To stará sice píseň,
však přece pravdou jest.
Kam bolesť má se děla,
kam stopy útrap s čela,
když vichřice mne chtěla
jak suchý lupen smést?
Mé nebe plno záře
a paprsků a hvězd!
– To stará sice píseň,
však přece pravdou jest.
81
Kde tvoje noha stane,
vše plesá, touží, plane.
Mně ze všad v sluch jen vane
tvé sladké lásky zvěst.
Hle, ráj se otevírá – – –
jak slavný jest náš vjezd!
– To stará sice píseň,
však přece pravdou jest!
82
ELEGIE.
Bez ruky stisknutí jste odešla, má paní,
a jako pustý hrob jest nyní srdce mé.
O vašem odchodu já neměl ani zdání!
Tak bývá! Po slunci, jež zrak náš krásou raní,
jak ze sna vzbuzeni před nocí staneme.
Všem, kdo jsou nešťastni, vždy anděla Bůh ssýlá,
by žitím provázel je svatou září svou:
a já se domníval, že vaše ruka bílá
mne k cíli povede, jak hvězda, žití tmou...
A zatím nevěda jsem ztratil vás, má paní,
a nemám, zoufalý, kde klidu našel bych.
Zas těžší jest můj křiž, jak nést jej bez reptání,
když silou poslední se vetché srdce brání
a vidí klesajíc jen trosky tužeb svých?!
[83]
Jak v poušti zbloudilý, jenž neví kudy kráčí
a kam by obrátit měl strhaný svůj hled,
tak zdrcen hledám vás tu v bolesti a pláči
a čekám nadarmo, zda vrátíte se zpět.
Jest pozdě, pozdě již! Vy nejdete, má paní,
vy neslyšíte mne nad ztrátou vaší lkát,
a v čistém srdci svém snad netušíte ani,
jak trpké bráti smrť z těch liliových dlaní,
za které žití své vždy byl bych dal tak rád!
84
PÍSEŇ.
Vše kolem sebe jen o kráse vaší
za dne i noci slyším vyprávět
Nad vše mi drahé byla jste mi dražší, –
teď bez vás je mi pouští svět!
Za dne i noci vzpomínám té chvíle,
kdy vaší ruky dotkl se můj ret.
Mně byly vším ty vaše ruce bílé –
teď bez vás je mi pouští svět!
Když večer spolu šli jsme alejemi,
jak rosa v květu třásl se váš hled.
Já hleděl na vás, štěstím, láskou němý, –
teď bez vás je mi pouští svět!
[85]
Zde v žití člověk na vše zapomíná,
však v snech mých vždy váš obraz bude tkvět.
Já při vás touhou chvěl se jako třtina, –
teď bez vás je mi pouští svět!
Mnou nehne víc ni cit, ni touha žádná,
můj duch jen k vám se stále vrací zpět,
pro všecko jiné jest má duše chladná, –
vždyť bez vás je mi pouští svět!
A kdyby přišla Bůh ví která žena
a dávala mi vnad svých první květ,
má duše zůstala by nezměněna, –
vždyť bez vás je mi pouští svět!
86
S BOHEM!
S Bohem tedy! Obzor cizí
jal tě ve své objetí,
a jak sen můj obraz zmizí
na vždy z tvojí paměti.
Ale jestli časem lásce
srdce tvé se zasvětí,
jako oběť památce mé
upomínku na mne zbuď.
S Bohem buď!
Peruť zimy krajem táhne
těžká pouta ledová.
Zemi, jež po klidu prahne,
v závěj sněhu pochová.
[87]
Kde dřív trochu štěstí bylo,
jako dýka vrahova
trpký smutek jen se vloudí,
vbodne se i v moji hruď.
S Bohem buď!
V radostech a štěstí mnohém
zapomeneš bezděky.
Nuže, dej i ty mně s Bohem,
na vždy, na vždy, na věky!
Cesty naše skřížily se
a cíl náš jest daleký...
S Bohem! Jasno buď tvé nebe,
nenávisť tě nezarmuť.
S Bohem buď!
88
BLÁHOVÁ PÍSEŇ.
Jak píseň, kterou plesajíc
druž mladých ptáků z jara zpívá,
tak v plamenu tvých zřítelnic
ti znělo srdce moje vstříc,
má holubičko snivá!
Jak schnoucí lupen s večerem
po kapce rosy, jež naň splývá,
tak žízním po úsměvu tvém
a lkajícím té volám rtem,
má holubičko snivá!
Jak dálný obzor v červáncích,
den v západu když dohořívá,
[89]
tak planula u nohou tvých
má duše v touhách ztracených,
má holubičko snivá!
A jako kříž zapadlý v mech,
jejž zná jen listí hudba tklivá,
tak sám, – teď kvílím v marných snech,
tvé sladké jméno na ústech,
má holubičko snivá!
90
KVĚTINA.
Co vzpomínek jde duší mou,
co sladkých dum a tajných snění
nad bílou, tlící květinou,
již podala mi při loučení!
Ty vzácný květe! Kolikrát
jsi nové síly ve mně vznítil,
když duch můj náhlým steskem jat
se navždy ztraceným již cítil!
O kolikrát jsem nad tebou
jak znovuzrozen klonil čelo,
když srdce vzňato vášní zlou
se v ňadru tajně ještě chvělo...
[91]
O dárky lásky posvátné,
vy upomínky šťastné doby,
jak drahé jste, jak památné
pro žití, plné muk a zloby.
Jak cenný, čarovný jste skvost!
Vy v popel snad se rozpadnete,
však ve vás celá minulosť
vždy novým leskem srdci zkvetezkvete.
A jestli svět učených hlav
vás pohrdlivě nazve trety,
sám chtivě suše stébla trav
a z prázdna tvořit chtěje světy:
Jak směšný jest a bláhový,
v své vášni slepé, zatemnělé,
když pro cár slávy nachový
i svoje nitro zapře celé.
Když vlastních citů památka
mu hračkou jest, již v plamen hází,
a pro bídný kus pozlátka
se po kolenou v prachu plazí!
92
NA ROZLOUČENÍ.
Ne ne! Víc nikdo nespojí,
co čas a osud rozdvojí,
my nesejdem’ se více!
A jestli někdy po letech
se spatřit’ dá nám žití spěch,
jak písmo v hrobních kamenech
již budou naše líce.
Co sliboval ti mladý věk,
to vyrvi ze svých vzpomínek,
to lži jen byly klamné.
A je-li dosud jaký cit
v tvém dobrém srdci pro mne skryt,
hleď navěky ho utajit
a nemysli víc na mne!
[93]
Jeť elegií život ten,
jíž nápěvem je vzdech a sten,
jež psána hrobu slohem.
V ní jako hračka bezcenným
je srdce se vším citem svým,
v ní s prvým ruky stisknutím
si všecko dává s Bohem!
94
POST SCRIPTUM.
Vím, že jich je málo, kdo čísti budou
ty sloky mé prosté a bez okrasokras,
a titi, kteří pročtou tu kytici chudou,
že zobrací listy a zavrou ji s nudou
a chladně, jak vzali ji, odloží zas.
A někteří snad i soucitem jati
se otáží v duchu: – Nač jsi to psal?
Však jiné jen odpor a nenávisť schvátí
a zlý jejich výsměch mi bohatě splatí
to všecko, co z duše jsem v sloky ty dal.
Co na tom! Já všemu již uvykl z mládí
a sotva kdy reptat již bude můj ret,
ať jakkoli život můj ke konci pádí.
[95]
Ty bludičky štěstí, jež v bahno nás svádí,
ty dávno již pohasly pro můj svět!
Mně k životu chrám, jejž v duši mám, stačí
a k radosti mé zde netřeba víc!
Z nás každý svá pouta za sebou vláčí
a každého osud jak stroj k předu kráčí.
Nač s bázní? Jen chladně mu jíti vstříc!
A padne-li v hořký ten pohár žití
víc o jednu kapku, což na tom jest!
Mám hvězdu, která mi na cestu svítí,
a pro žár dvou očí, jež se mnou cítí,
vše trpké lhostejně dovedu snést’!
Vždyť nežádám více pro svoji lýru,
než k jednomu srdci bych mluvit jí směl.
Což všimne si někdo snad v bouře víru,
že kdesi v daleku všehomíru
pták zapěl, či bolestí zaúpěl?
96
OBSAH.
Introitus7
I.
Otázky11
Zde?14
Ztraceno16
Básníku19
Kalich21
Růže24
Květině26
Píseň o životě28
Nešťastným30
Nenávisti32
Klesám34
Lesům35
II.
Večer39
V noci41
V zimě43
[97]
Jarní47
Lesní zátiší50
Večerní chvíle52
Jitro54
Večer před bouří56
Den58
V podzimu60
Krajina62
III.
Po vašem boku67
Píseň68
Píseň70
Do památníku72
S padajícími květy73
Na vždy75
Nač přemýšleti!?76
Ze dna srdce77
Stará píseň80
Elegie83
Píseň85
S bohem87
Bláhová píseň89
Květina91
Na rozloučení93
Post scriptum95
E: dp + sf; 2002
[98]