VEČER PŘED BOUŘÍ.

Jan Červenka

VEČER PŘED BOUŘÍ.
Na vodách temné, těžké stíny leží. Do svislé trávy rosa v kapkách splývá a nad břehem se v lehkém vání kývá sněť vrby křivá. Vzduch horký, zdá se, že se pohne stěží. Pak náhle blesk se v dáli k zemi snese a vrby skloní se a zapraskají. Po vlnách žhavé, siné jiskry hrají a v mracích tají se temný řev. Zem’ pod nohou se třese. Zář slunce rudá prosvitá jen chvílí ze spousty mračen; jež se nebem valí. Pod břehem, jenž ční z vody ovětralý, se vlny kalí a vítr stená, hučí, lká a kvílíkvílí. [56] A potom příval s oblohy se sřítí na prsa země sprahlá, rozechvělá, a zář, jež slabě v zápalu se skvěla, se zatmí zcela, – jak Bůh by sám, co přijde, nechtěl zříti! 57