KALICH.

KALICH.
Já hořký kalich pil od svého mládí a ještě dosud není vyprázdněn. Na jeho dně se ukrývají hadi a slzy chytají se jeho stěn. Však jak by navždy zarostl v mé dlaně, jej křečovitě prsty svírají, rty po něm lační dychtivě a maně se schylujíce k jeho okraji. Ač hořký obsah jeho, přece sladkým mně dlouholetý zvyk jej učinil, bez něho život můj by byl mi krátkým a nad okamžik den by kratším byl. [21] Je hořký kořen, který v něm se skrývá, však z něho květ mi vábný vypučel, tak zářný, jak když den se rozednívá, tak svěží, jak by věčně kvésti měl. Má všecka síla v kalichu tom dřímá, ač každý doušek srdcem zachvěje; když pochybnosť a zoufalství mne jímá, jak dech mi z něho stoupá naděje. Jak matka dítě své jej k prsům vinu, neb nad vše drahé dnes mi dražším jest. Když časem v muce volám k němu: „Hynu!“ – „Žij!“ zní to zpět, jak nesmrtnosti zvěsť. – „Žij!“ mluví k srdci. – „Lék jsem na tvé rány!“ – „Žij!“ volá k duši. – „Tvoř, jsem nadšení! Jsem víno z hroznů, které natrhány na půdě zármutku a spasení. A jestli časem trpčí slzy padnou z řas očí tvých v mé nitro zlacené, 22 ty dopij na dno, mužně, s myslí chladnou a nevzpomínej práce ztracené. Ty mlč a pij mé kapky temně rudé od slzí krve, jež v ně skanuly, – tvé srdce k neštěstí sám soucit bude, ku příkoří však jako ze žuly!“ 23