PÍSEŇ.

PÍSEŇ.
Když hvězdy vyjdou nad lesy a s nebe se měsíc dívá a nad údolím se zavěsí mhy řasa zádumčivá; Když luh, pln stydlých krůpějí, se v bělavé záři stápí a z daleka hory vzhlížejí, jak mniši s černou kápí; Tu jak by s duší člověka zvuk čarovné hudby splýval, ret mlčí a srdcem přetéká a kypí citu příval. [68] Teď zní, jak hymna plamenná, hlas nebesky vábných tónů a zas jako lesní ozvěna a jako choral zvonů. Je vzdechem lásky ztracené i ohlasem bouře z dáli, je zvonivou písní pramene, k níž hrdličky se smály. Tu maně zrak se zamyká a maně zas v dál se hrouží, hrou světla a stínu proniká, ač netuší, kam touží. A člověk, jak by se světa jej tajemný šepot lákal, v kraj neznámý srdcem zalétá a jásal by – i plakal. A v touze oči pozvedá a marně se k nebi dívá, by hvězdu tam zhléd’, již nevěda ve vlastním srdci skrývá. 69