ZTRACENO.

ZTRACENO.
Vše ztraceno a marné namáhání, již konec všemu, konec na věky! Ať sebe víc se čelo v dlaně sklání a zrak ať pne se v obzor daleký, – jest konec všemu, konec na věky! Vše ztraceno! Jak strašlivá ta slova! Ah! Minulosť, ta nevrátí se víc! Jen muka, slzy, práce Sysiphova, již osud klidně zvrátí zase v nic, – však minulosť, ta nevrátí se víc! Ó Bože, Bože, proč jsem zříti musil, že jiný člověk šťasten může být?! [16] Proč mám být živ, když se mi život zhnusil, proč na věky mám nicotu svou zřít’, když jiný člověk šťasten může být?! Já nechci víc, než pokoj míti jednou, bych na všecko, co bylo, zapomněl! Nač klopýtat mám dálkou nedohlednou, když nevím, kam bych hlavu sklonit měl, bych na všecko, co bylo, zapomněl?! Což mají věčně trvati ta muka a věčně jen se v prachu plazit mám? proč nezdrtí mne, Bože, tvoje ruka, bych třeba na vždy v oběť padl tmám? Což věčně jen se v prachu plazit mám? Co jsem tu platen? Kdo mně drazí byli, a z nichž mi každý chladně v oči lhal, ti z hloubi duše se mi zprotivili. Já nechci, aby spatřili můj žal, ti, z nichž mi každý chladně v oči lhal! Co jest mi po nich! Smečka nedouků, jež slamou svojí zasypává svět, 17 jež pro všecko vždy bouři ztropí hluku a káže jen, jak který pták má pět, ať slamou dále zasypává svět! Chci míti klid, prost účasti všech lidí a v citech svých chci býti nerušen. Má duše všecky, všecky nenávidí, a je-li pro mne noc a pro ně den, chci aspoň v citech svých být nerušen! 18