JITRO.

JITRO.
Do šeré doubravy svit rána teď šlehl jasným paprskem. Zem, která listím byla stlána, jak démant zasvítila v něm! Na vlhké sněti v listů směsi tou září zbuzen hnul se pták, zved’ křídlo, zaslech’ druha kdesi a s divým křikem vzlétl pak. Dech pryskyřice táhne z chvojí a z houští zvoní drozda hlas. Strom každý jako zmladlý stojí a spouští k zemi dlouhý vlas. [54] A plamen jitra, který hoří vždy jasněj září průhlednou, po vodě, z níž se vlny noří, pak rozleje se najednou. A kvapný ruch i do rákosí se sluncem vnikne za chvíli a nad jetelem plným rosy se rozhoupají motýli. Až potom náhle v bílém žáru se zaskví celá nebesa a kraj pln štěstí, touhy, čaru v něm jednou písní zaplesá... Ach! Jenom nade mnou noc věčná jak dávná kletba spočívá a stínů řada nekonečná mou lebku na vždy přikrývá. Jen na mne příšerně a hluše tmy závoj padá mlhavý. Nuž zaplaň, sviť a jásejjásej, duše, když spoutána jsi okovy! 55