V PODZIMU.

V PODZIMU.
Kol všude listů napadáno leží, jak by si země k spánku ustýlala. A jak by vzduchem slepě smrť se hnala, jen holé větve k obloze se ježí. Je pusto zde, je pusto v duši mojí. Ty stromy holé, toť můj život celý. Kdys propučel i on v květ zlatoskvělý a nyní nad hrobem vší vůle stojí. Dech mrazu dávno zničil květy jeho a za květem i listy opadaly. Teď holý strom jen zbývá nízký, malý, u prostřed nářku, shonu nesmírného. [60] Jak bude vítr chtíti, tak jej sehne a rovný dosud kmen na věky schromí; pak přijde bouře, zvrátí jej a zlomí a zapomenutí naň věčné lehne. Však listů, v něž by jako v lůžko padl, jež strhal mráz, těch není více, není. Bylť mrtev již pro jiných zapomnění, když pro sebe, jak červem hlodán, vadl. 61