V PODZIMU.
Kol všude listů napadáno leží,
jak by si země k spánku ustýlala.
A jak by vzduchem slepě smrť se hnala,
jen holé větve k obloze se ježí.
Je pusto zde, je pusto v duši mojí.
Ty stromy holé, toť můj život celý.
Kdys propučel i on v květ zlatoskvělý
a nyní nad hrobem vší vůle stojí.
Dech mrazu dávno zničil květy jeho
a za květem i listy opadaly.
Teď holý strom jen zbývá nízký, malý,
u prostřed nářku, shonu nesmírného.
[60]
Jak bude vítr chtíti, tak jej sehne
a rovný dosud kmen na věky schromí;
pak přijde bouře, zvrátí jej a zlomí
a zapomenutí naň věčné lehne.
Však listů, v něž by jako v lůžko padl,
jež strhal mráz, těch není více, není.
Bylť mrtev již pro jiných zapomnění,
když pro sebe, jak červem hlodán, vadl.
61