PÍSEŇ.
Když hvězdy vyjdou nad lesy
a s nebe se měsíc dívá
a nad údolím se zavěsí
mhy řasa zádumčivá;
Když luh, pln stydlých krůpějí,
se v bělavé záři stápí
a z daleka hory vzhlížejí,
jak mniši s černou kápí;
Tu jak by s duší člověka
zvuk čarovné hudby splýval,
ret mlčí a srdcem přetéká
a kypí citu příval.
[68]
Teď zní, jak hymna plamenná,
hlas nebesky vábných tónů
a zas jako lesní ozvěna
a jako choral zvonů.
Je vzdechem lásky ztracené
i ohlasem bouře z dáli,
je zvonivou písní pramene,
k níž hrdličky se smály.
Tu maně zrak se zamyká
a maně zas v dál se hrouží,
hrou světla a stínu proniká,
ač netuší, kam touží.
A člověk, jak by se světa
jej tajemný šepot lákal,
v kraj neznámý srdcem zalétá
a jásal by – i plakal.
A v touze oči pozvedá
a marně se k nebi dívá,
by hvězdu tam zhléd’, již nevěda
ve vlastním srdci skrývá.
69