VEČER PŘED BOUŘÍ.
Na vodách temné, těžké stíny leží.
Do svislé trávy rosa v kapkách splývá
a nad břehem se v lehkém vání kývá
sněť vrby křivá.
Vzduch horký, zdá se, že se pohne stěží.
Pak náhle blesk se v dáli k zemi snese
a vrby skloní se a zapraskají.
Po vlnách žhavé, siné jiskry hrají
a v mracích tají
se temný řev. Zem’ pod nohou se třese.
Zář slunce rudá prosvitá jen chvílí
ze spousty mračen; jež se nebem valí.
Pod břehem, jenž ční z vody ovětralý,
se vlny kalí
a vítr stená, hučí, lká a kvílíkvílí.
[56]
A potom příval s oblohy se sřítí
na prsa země sprahlá, rozechvělá,
a zář, jež slabě v zápalu se skvěla,
se zatmí zcela, –
jak Bůh by sám, co přijde, nechtěl zříti!
57