Podzimní večer.
Už zašlo slunce, stmívalo se rychle.
Sám do krajiny vyšel jsem si ztichlé.
Sám plný zase zženštilého snění,
sám v podivném a mírném rozželení.
A ještě v posled rozhled’ jsem se zpátky,
kde v mlze rychle ztrácely se statky,
kde štěkali psi, a kde okov skřípal
tam v šeru, které večer s hůry sypal.
I cítil jsem, jak rychle houstnou stíny,
jak prudká vůně táhne z oraniny,
a sotva stéblo suchých trav se zdmulo,
mě a vše kolem ticho obejmulo.
Dnes bez pohnutí spaly zřidlé slívy,
vrb u řeky se nehnul přelud křivý,
cos tajemného vlát se zdálo kolem,
tím jak dlaň prázdným, rozevřeným polem.
Kam dohled’ jsem, kde všade páchla lícha,
vzduch vystlán byl dnes poduškami ticha,
bez hnutí, mrtvý s tmou, jež v něj se kácí,
snad aby létli klidně tažní ptáci...
[14]