KOSA.
Ve trávě červnové zas brouzdal jsem se z luk,
v sny tiché večerní mě zkolébal much bzuk,
a mlha plazila se přes trav tenké stvoly.
Den shořel v oblacích! Západu zbledl nach.
A před tím krvavý, jak popel teď byl prach,
v němž vážně se senem se kolébali voli.
Tu mě to zlákalo si ulehnouti zas
na trávník zavlhlý, když červnový den shas,
když odlesk západní se v šedivou modř tratí...
Jak voda ohřátá vzduch vlahý byl, a strom
se líně kolébal ve vlahém vzduchu tom,
pták ještě pohnul se a začal usínati.
Teď ležím. Přemítám. A v duši mé se slil
cit z měkkých vzpomínek, jak zrak jsem zamhouřil,
25
a teplo životní se rozlilo mým tělem.
To jetel vzdálený bych jasněji zřel v snech,
bych slyšel jasněji koroptví v dáli spěch,
teď oči zavírám, klid cítím pod svým čelem.
V tom kosy řinknutí mě probudilo z dum,
trav dlouhých kosených prosebný, tichý šum,
bzuk včely ospalé, jež ve vzduchu se točí.
A trávy padají a hynou! A já vím...
Tak vzmachem jediným, posledním řinknutím
Smrť srdce zastaví a zasadí sklo v oči!
26