KRAJINY
[3]
ZVONY V MLZE.
Ó, po letech v bělavé mlze zas
ty zvony se ozvaly prudceprudce.
Ó, jaký to divný, jak mocný hlas,
až provazy praskaly v ruce!
A vrazily v mlhu a vlétly v les
a divoce letěly mýtí,
až k myslivně bílé, kde starý pes
mhou tesklivě začal hned výti.
Však drsný a jásavý zvonů zvuk
se roztekl prostorem plání,
a vlny už rozlité v ticho luk
mhou padaly se svahů strání.
A něco též vzlykalo v korunách,
a mnoho též rozbily kmeny,
[5]
kdes v dáli zvuk ztišený mlhou táh’
tím prostorem neumořený!
Tam v dáli zvuk do mlh se tiše ryl
a zlehka se třepetal vzduchem,
už nikoho, nikoho nechytil
a nedojal jasem ni vzruchem.
Jsme zvony a máme též místo své,
kam vnikneme čistým svým hlasem,
nás vichřice se skalou šedou rve,
a prostor nás umlčí časem.
A jestli zvon jako ti jiní jsem,
v kraj smutný když musím též zníti,
já chápu přec, všade že nevniknem’,
my vniknem’, kde člověk jen cítí.
Mé slovo je přímé, a zavěšen
já nejsem též jako zvon nízko;
však myslím: Nás pochopí pouze ten,
kdo duší a srdcem nám blízko.
Mne proto už neděsí, když můj cit
a jméno mé kalem kdos vlekne!
Pes zvony když slyší, vždy bude výt,
a člověk, jenž věří, přec smekne! –
6
CIKÁNI.
Sníh zmizel se strání, a jarní večer líně
si lehal do polí, jež neoseta ještě
se táhla přede mnou; však potok v úžlabině
byl dosud rozvodněn, neb vypil jarní deště.
Vůz v mlze černal se. Hubenou zřel jsem herku
se v trávě pasoucí. Mhou oheň zticha dýmal.
Kouř lezl po zemi. Na houni blízko štěrku
kluk ležel cikánský, a vedle táta dřímal.
Hrál někdo na housle, do polí jenž si vyšel,
a pole voněla a brambory tam pekli.
Kůň hlavu pozvednul a zařehtal, jak slyšel
ve vzduchu jásati divoký čardaš vzteklý.
7
PLUH.
Brázd rýhy přede mnou se táhnou do daleka,
a slunce západní v zem’ rozjízvenou kane,
prsť žírná, černavá je bez hrud vlhká, měkká,
i hlína zavání z té plochy rozorané.
Den celý chodili tu s pluhem bujní koně,
a vozy po cestě tu líně vlekli voli,
šel s režnou zástěrou rozsévač po záhoně,
a teď ten podvečer se zdá být smutný v poli.
Už noc jde pomalu. A černé brázdy zejí
jak rány na těle, jež oblila krev ssedlá,
poslední oráči už v mlze odjíždějí,
a dávno pasačka tu krávy kolem vedla.
8
Jen pluh zbyl na poli a s barvou země splývá...
Měsíční paprsky se lijí v ticho teskné...
Však oko upřené když déle v tmu se dívá,
pluh onen rozezná... A zdá se, že se leskne...
9
BŘEZNOVÁ KRAJINA.
Dým z baráků a z bílých statků
jak had se krouží soumrakem,
a barvy plachetek a šátků
zas pestří se ti před zrakem.
Jdeš mlhou, jež se skorem lepí
na ruce, ústa, oči tvé,
a z pole, kde sázeli řepy,
mhou ozvaly se koroptve.
Kdos mluví v mlze. Čvachtá bláto,
mhou černají se postavy,
teď zaslechnul jsi: „Už jdou, táto!“
Ztich’ vítr, s ním hlas třaslavý.
Však z lesa ze vzdálených strání
mhou zaletěl až k tobě křik,
10
zpěv, nový zpěv a hulákání
a vřískavý zvuk harmonik.
Mhu prostříklo pár žlutých bodů
ze zapálených doutníků,
že vracejí se od odvodu,
jsi vyrozuměl ze křiku.
Jdou kolem tebe. Bláto stříká,
dav matek řadu zavírá.
Jen jedna čeká a ta vzlyká,
zrak v šedou mlhu upírá.
11
JARNÍ DÉŠŤ.
Mhou jarní kráčeli jsme do údolí se skal,
a v páře před námi už usínaly líchy.
Do stromů vonících déšť jarní zticha pleskal,
a v hnízdě na stromě pták nepohnul se tichý.
Křik sojek utichl. Rosniček skřehot pouze
se mlhou ozýval a zase zvolna ztichal.
A kapky dešťové mizely v kolech v strouzestrouze,
mech voněl smočený, strom chvílemi mhou vzdychal.
A měsíc nevyšel, a hvězdy nezaplály,
dál tiše krápalo na měkké peří drozdů.
Jen trubka hajného se zatřásla kdes v dáli
v to tiché pleskání a v tlumený zpěv hvozdu.
12
JITRO.
Zas po noci smutné, jež dlouhá
se modrala v korunách stromů,
již záclonou světelná prouha
se vplazila v ložnici mou,
a špačků křik se staré hruše
se zachvíval prochladlým vzduchem,
sen bělavý vyšel z mé duše,
sen plachý, jak z jara sny jsou.
Tu okna jsem otevřel zticha
a lokal jsem ranní vzduch svěží.
Jak voněla rozmoklá lícha!
Jak voněl ten kvetoucí strom!
A tonul jsem v přílivu záře,
jež zlatila střechy a štíty,
vzduch svěží mi zulíbal tváře,
už skřivan pěl ve vzduchu tom!
13
A viděl jsem opět se rousat
dav pasaček ve vlhké trávě,
hus kejháním, žvatláním housat
zas oživnul prostranný dvůr,
a na větru chladném, jenž čelo
mi ovíval měkce a plaše,
se na dvoře prádlo zas chvělo
a kývalo s bělavých šňůr.
A vozy tak vesele jely,
tak vesele práskaly biče,
a střechy a štíty se rděly,
jež poléval sluneční svit,
pump vrzání slyšel jsem zase,
už slepice křičely venku,
a v oknech mých, tonoucích v jase,
tlum holubů bílých se kmit’.
Tu zvláštní cit vyrůstal ve mně,
cit podivný, dětinský, měkký,
a duší mou zatřásl jemně,
když po střechách rozlil se nach.
Mě bolí, že po onom jitru
den teprve přijde, a večer
že mdloba už bude jen v nitru,
a květy snů pokryje prach!
14
ZEMĚ VONÍ.
Ve trávě vysoké jsem ležel pod jabloní
na zemi vyhřáté, a stín mi chladil čelo.
Tu prvně pocítil jsem, kterak země voní
vším, co je živoucí i co už dávno ztlelo.
Jak voní životem i smrtí, jíž se bráním,
a potem prolitým, jejž denně, denně pije,
jak voní šťavami a jarním rozrýváním,
jak voní semeny a mění se a žije.
Pták, moucha, třeslice a jepice z ní vstaly,
i já jsem narozen z teplého její prachu;
vše ona miluje, a nikdo není malý,
byť pouze k západu žil od jitřního nachu.
15
Ó, země voní, voní... Nehyne nic tady –
a přece kráčí vše vstříc tlení jen a zmaru...
Poslední vichřice, zda hvízdneš někdy lady? –
Chci žít, chci živořit až k Poslednímu Daru!
16
VEČER V KVĚTNU.
– M. W. –
Je večer v květnu. Mha se valí spěšně
ve svěží vzduch, v němž slunce dohořelo,
na stráních ještě bělají se třešně,
a vlahý vítr ovívá mi čelo.
Zas přede mnou se vlní nízké žito,
déšť na cestě se v kopyt otisk nalil.
Už vyšel měsíc. Mléko mlh je slito,
a koroptví křik v mléku tom se vzdálil.
Bzuk chroustů zapad’ v netušící uši,
a netopýrů let se třásl tichý
od statků ve vsi postříkaných tuší
sem přes rozmoklé, zamodralé líchy.
17
A já jdu sám. A myslel jsem, že vzlétnu,
a život, život přitisknul mě k zemi,
unaven, zemdlen sám tu kráčím v květnu,
sám kráčím tu, sám opuštěn a němý.
Sám kráčím tu, sám kráčím bez pomoci,
stesk nevýslovný rozlévá se ve mně.
Bzuk chroustů dál se třese tichou nocí,
květnovou nocí dál se třese jemně...
18
JELI JSME, KDYŽ MŽILO.
Mžilo, a vozem jsme do města jeli,
zticha se kouřilo z bělavých vísek,
v mléce mlh stromy tak nehybně čněly,
nápravy vrzaly, zvonily zvonky,
pod koly chrupal mdle rozmoklý písek,
větřík chvěl svadlými stonky.
Do polí vonících ztichounka mžilo...
před námi obzor se šeřil a smrákal.
Vzpomínám: u staré školy to bylo
v jedné vsi zapadlé pod vrchem dole!
Houslí kvil do vzduchu mživého plakal,
houslí kvil ve staré škole.
Plakal tak podivně, plakal v mé snění,
za námi plakal až v rozmoklé líchy,
19
třásl se zlehýnka v bázlivé mžení,
nesměle, jako když zatiká ptáče...
Bojím se ohlédnout v zašlý čas tichý,
za mnou cos divného pláče!
20
LOUKA MEZI LESY.
Snad aby čmeláci květ žlutých pampelišek
v tom lese hlubokém pro svoji pastvu měli,
kus louky zelené (jsou v trávě stopy lišek
a srnců) před lety tu nejspíš zapomněli.
A sotva žencova tam někdy zbloudí kosa,
spíš zajíc vychází tam, noc když kráčí tichá!
Zde slabě zamžena jsou jitra. Ranní rosa
na květech jetele snad ani neosýchá,
neb jemnou vlhkostí je všecko tady syto,
a žluté bařiny jsou pod tou loukou dole!
Zde ani nedaří se nízké lesní žito,
neb louku neplodnou by vysušili v pole.
A z rána kráčím-li vždy v zeleň této louky,
kol hustých ostružin a po jehličí suchém,
21
zřím s krovky lesklými ve trávě lézti brouky
a vážky hubené se kmitat vlažným vzduchem.
Zvlášť večer překrásný tam bývá! Vůni dýše
trav měkký koberec, když noc jde v temno hvozdů.
Kéž někdy poslední Noc padne v můj zpěv tiše,
tak jako klesává tam ve hvízdání drozdů! – –
22
VEČER U RYBNÍKŮ.
Už západ krvácel. A na jaře to bylo.
Ve proudech zářících se slunce na zem lilo
a jemně splývajíc, do korun padlo stromů,
kol tichých rybníků když kráčeli jsme domů.
Žab teskné kvílení se chladným vzduchem třáslo,
u splavu nízkého, kde stádo krav se páslo,
v zeleni rákosin to zašplounalo časem,
pasačka zpívala si kdesi tichým hlasem.
Kdes v polích koroptev se ozývala ještě,
a trávy svítily po jemné sprše deště,
jenž brzy s poledne tak drobounký a tichý
za slunce jarního sem skrápl v les a líchy.
My sedli u splavu a dívali se v snění,
jak barva krvavá se v šedivou modř mění
23
a bledne pomalu, a cítili, jak zvlhá
nám tráva pod nohou, v niž padala už mlha.
Tu vánek najednou sem zalét’ ve chlad rosy,
vířil a kolébal se chvíli po rákosí,
a vlny zlehýnka se jako prsa vzdmuly...
To jak by oddechli si na dně utonulí!
24
KOSA.
Ve trávě červnové zas brouzdal jsem se z luk,
v sny tiché večerní mě zkolébal much bzuk,
a mlha plazila se přes trav tenké stvoly.
Den shořel v oblacích! Západu zbledl nach.
A před tím krvavý, jak popel teď byl prach,
v němž vážně se senem se kolébali voli.
Tu mě to zlákalo si ulehnouti zas
na trávník zavlhlý, když červnový den shas,
když odlesk západní se v šedivou modř tratí...
Jak voda ohřátá vzduch vlahý byl, a strom
se líně kolébal ve vlahém vzduchu tom,
pták ještě pohnul se a začal usínati.
Teď ležím. Přemítám. A v duši mé se slil
cit z měkkých vzpomínek, jak zrak jsem zamhouřil,
25
a teplo životní se rozlilo mým tělem.
To jetel vzdálený bych jasněji zřel v snech,
bych slyšel jasněji koroptví v dáli spěch,
teď oči zavírám, klid cítím pod svým čelem.
V tom kosy řinknutí mě probudilo z dum,
trav dlouhých kosených prosebný, tichý šum,
bzuk včely ospalé, jež ve vzduchu se točí.
A trávy padají a hynou! A já vím...
Tak vzmachem jediným, posledním řinknutím
Smrť srdce zastaví a zasadí sklo v oči!
26
ZELENÉ MOŘE.
Vůní jdu pomalu, v směsici trav
zraky své zemdlené noře!
Přede mnou v dáli jen černá se splav,
všecko je zelené moře...
Nade vším klene se modravá báň
slunná a s večerem čistá,
za lesy, za hory, za nízkou stráň
slunce se zapadnout chystá.
Zeleně svěží to velký je pruh,
moře tak tiché, tak teskné,
poslední paprsky zbrázdily vzduch,
v kterém už západ se leskne.
Západ... A koberec travin už zvlh’,
zvlhne vždy za této chvíle. –
27
Nad mořem zeleným šedý pruh mlh
racků jsou peruti bílé...
Jakoby dotkly se chvějících vln
na onom šumícím moři –
Bouře však nebude – modře vzduch pln,
oblaka na časy hoří! – –
28
TICHO.
Tu lesem ticho zavlálo,
hlas toužný hrdličí
ztich’ v dáli, a jen padalo
šelestíc jehličí,
pták nepohnul se ve větvích,
na slunci pavouk snil,
a z mlází motýl jen se mih’,
a čmelák rosu pil.
Na zemi ležel tiše stín,
lodyhy nehnutě
se dívaly v tmu kalužin,
holubů perutě
brázdily zticha vonný vzduch,
a trubky táhlý hlas,
jenž doposud mi vlnil sluch,
se zatřásl a shas’.
29
A byly bouře, vichřice,
tu vítr skučel kdys...
Teď nepohnou se větvice
a nezabzučí hmyz –
Jak hvízdalo to lesem tím!
A nebem hnal se mrak!
– Bouř! Divá honba za štěstím!
A děsné ticho pak! –
30
VYHLÍDKA OKNEM.
Zřím odtud telegrafní tyče
stát na okresní silnici,
zkad slyším stále práskat biče
a vozy zlehka hrčící.
Lán polí přede mnou se modrá,
a večer kolem oken mých
tak často přejde chasa bodrá
mladíků silných, vesnických!
Gotická kaple u silnice
je kryta stromů zelení,
a večer prvá večernice
se dívá na ni ve snění...
V tu stranu večer pohlédnu-li,
vždy měsíce srp žlutavý,
31
když na nebi se mraky hnuly,
mě měkkým světlem pozdraví!
A štěkání psů zaléhá sem
od chalup v mlze u lesa,
a na silnici slyším časem
mhou skřípat těžká kolesa.
Jak lesní holub vzduch je sivý
a kalný, jako bývá zrak,
jenž zhasíná, když padá v nivy
střelený v letu tažný pták!...
32
PŘEDČASNÝ PODZIM.
Na trávu v samotách, jež zvadlá je a křehká,
po parnech srpnových teď listí padá zlehka,
ač září začíná, jsou stromy skorem holy,
a řepy spáleny jsou do polovic v poli.
Jdu zvolna po hrázi, kde rozteskněna skřípá
už skorem bezlistá a rozhoupaná lípa,
křik mladých koroptví se chvěje v čistém vzduchu,
a z vísky vrzání pump proniká mi k uchu.
Už listí sprchává a žloutne všade valem,
to jak by podzimek po listí opadalém
chtěl v kraje vejíti – zřím z lesů mlhy vstávat,
ač slunce palčivo jak v červnu doposavad!
33
Já myslím, dívaje se ve vzduch modrý, čistý,
že příliš jásotu z hnízd bylo mezi listy,
a zpěvu přespříliš, když podzim už jde v nivy...
– Tak člověk před časem též někdy sešediví! –
34
VLHKÁ VŮNĚ.
Ve stínu doubravin, kde černaly se tůně,
a listí na zemi kde opadalé tlelo,
mě náhle ovála tak zvláštní, vlhká vůně,
janvan větru ochladil mi rozpálené čelo
Mně nohy zemdlené se zabořily v bláto,
ežjež bylo pod travou, a mouchy snad už spaly...
Jen listy ve vzduchu, jak roztavené zlato,
se s tichým šelestem na stromech kolébaly.
Už přítmí pomalu se rozlévalo vzduchem,
nach slunce večerní když vybledl, a v kraji
se mlhy roztáhly... Snad na jehličí suchém
raněné koroptve teď zvolna umírají! –
35
PODZIMNÍ POLE.
To po práci je klidné oddechnutí,
co z toho pole ve sny tvoje vane,
to všecko tebe vzpomínati nutí,
když vidíš prázdné plochy rozorané.
Žal mluví tichem v šeru u rybníků,
žal mluví křikem koroptví, žal mluví
už opadalým listím čilimníků,
žal mluví lesem, v kterém ztichly žluvy.
Je smuten vítr vychladlý a ostrý,
a všecko mluví: Zima už sem kráčí,
už padne sníh na drobné ptačí kostry,
na stromy, keře, trávy, na bodláčí.
A přec ta pole, pláně a ty svahy,
ty zvadlé trávy, a pýchavky hnědé,
36
a všechen kraj ten obzvlášť jest mi drahý
ve barvě smutku popelavě šedé.
Jsem jako oráč loučící se s pluhem,
jak rozsévač, když v půdu zasil žito
a domů kráčí... tak se loučí s druhem
druh před odjezdem... všeho je mi líto!
A je mi líto květů, které hynou,
trav je mi líto, jež jsou nyní žluty,
cest, kterým béře zima klenbu stinnou,
rév, které zcuchal smutný podzim krutý.
Mně zdá se, kraj ten zamlklý že stůně,
já cítím dobře, večer když se šeří,
že čas je, aby do plesnivé vůně
napadlo sněžné, drobné, měkké peří.
A oblaka když na západě hoří,
jdu nejraději v tyto lány němé!
Mým přítelem jsou, a když přítel choří,
nám zdá se, že jej více milujeme! – –
37
SKŘIVAN.
Ve vzduchu podzimním, jak šedé jíní tálo,
do polí zoraných já samotář si vyšel,
a zvolna jdoucímu, mně snílkovi, se zdálo,
že zpívat skřivana jsem ještě v mlze slyšel.
To skřivan poslední, jenž nemoh’ opustiti
lán polí zamlklých, v němž měli svoje hnízda,
se ozval nahoře, neb zimu, zimu cítí,
chlad vichru ostrého, jenž se strnisek hvízdá.
To skřivan poslední, jenž zmrzne tady raděj’,
a dolů se zpěvem na zmrzlou zemi padne!
– Tak ještě člověku nad hlavou zpívá Naděj,
než zcela zamrzne mu v hrudi srdce chladné!
38
POSLEDNÍ STROMY.
Jdu plání zavlhlou... Jak ruka roztažená
do dáli přede mnou se táhne plocha polí,
a nad ní obloha se klene zachmuřená –
jen stromů několik tu krášlí úhor holý.
Když všecky dokola zde stromy pokáceli,
když seker železo se zarývalo všade
do mízy podjarní, – na ty jen zapomněli,
by mohly pozdravit svým šumem Jaro mladé.
V snech kdysi pohroužen já cítil, jak se žene
v les prvých nadějí bouř’ mroucí v srdce kraji...
Vše nyní ztišeno... Teď v duši zachmuřené
snů stromy poslední se líně kolébají...
39
SMUTNÝ DEN.
Den smutný je a zářijový,
déšť padá v stromy uchřadlé,
a v kalužinách holé křoví
se shlíží jako v zrcadle.
Déšť v drobných kapkách na list sedá,
je bříza větry zcuchána,
a obloha je šedě bledá
a chmouří se již od rána.
Na našem dvoře rumpál skřípá,
a zase vítr zasténá...
je na náhrobni vzadu řípa
do velkých kup už složena.
Den smutný je a zářijový,
a vosů hudba, tichá, mdlá
40
se zachvívá ve větvích křoví
přes pole prázdná, rozmoklá.
Je smutná mdloba v hudbě této,
bol všeho, co již uvádá,
ten těžký smutek, s kterým léto
se zvolna k spánku ukládá.
To není kraj, v němž slavík ráno
svým čistým hlasem klokotá,
dnes jitro bylo z mlhy tkáno,
ze všeho hledí nicota...
A jestli přece odpoledne
nad ztišený kraj, který zvlh’,
se matné slunce zticha zvedne
a prodere svou záři z mlh –
po ocelovém nebi pluje,
veslujíc zvolna mlhami...
jak úsměv jest, jenž probleskuje
v záhadném zraku slzami!
41
POSLEDNÍ PROCHÁZKA V HORÁCH.
Ještě jsem vyšel přes lány zmoklé
v horský les, kde se černají rokle,
žaludy padají, prořidlý dub
líně se houpá, pavučí blýská
na travách žlutých... chví se kleč nízká,
výpar mě ovál jak z plesnivých hub.
Ticho, to ticho! Pršelo z rána.
Oblohou zticha vesluje vrána,
z mlází se kouří, a nahoře kdes
hnula se zlehka veverčí hnízda...
Někdo jde v dáli... slyším, jak hvízdá...
zaniká... zase jen hovoří les...
Stařičký lesník v kalmuku šedém,
provázen dcerou, zahalen plédem
42
cítil dnes touhu si vyjíti ven – – –
Dýchaje těžce, ve trávě zvadlé,
brouzdá se volně, tváře má vpadlé,
k západu chýlí se podzimní den...
Viděl jsem, jak se ohlíží nesa
vyhaslou dýmku; vyšli teď z lesa,
v polích se zastavil, ohlédl zas...
poslouchá... Zdá se, jakoby čekal
na stromech, kam svit západní stékal,
sojky křik, dubnových kukaček hlas...
43
ZEMRU...
A zemru po letech za smutné noci mračné,
vším dávno unaven, po klidu prahna jen!
Mé tělo rozkládat se zvolna v zemi začne,
to v rakvi dubové, kam budu položen!
Ó, země! Matičko! Jak miloval jsem tebe,
když z jara začalo vše pučeti a kvést,
a hlohy na stráních když rozkvetly, a nebe
za nocí měsíčních když bylo plno hvězd!
Já tebe miloval, když vyprahla jsi žárem,
když vyschla koryta tvých malých, horských řek,
když léto střídalo se s čistým, vonným Jarem,
vzduch bzučel mouchami a písní kobylekkobylek.
Já tebe miloval, když melouny už zrály,
já chodil nejraděj do snivých lesů tvých – –
44
Ach, noci podzimní, kdy štěkali psi v dáli,
ach, noci blouznivé, než napad’ prvý sníh!...
Však začnu, matičko, v tvém teplém klínu tlíti,
v prach rychle rozkládat se, černati a schnout,
má duše vyhaslá už více neucítí
ni teskných vzpomínek, ni tíhy všedních pout!
Ach, dole pod zemí, hluboko v tobě dole,
ač nikdy nevnikne tam zářících dnů svit,
snad přece uslyším, až někdy skřivan z pole
na hrob můj zabloudí, jej travou šelestit!
Snad přece pronikne rozmoklé vrstvy země
zpěv ptáků podjarních a bzukot zlatých much!
A jehněd padání a zvadlých listí jemně
snad přece rozvlní pak hnijící můj sluch!
Tak budu dřímati za kolébání lodyh
pod travou zrosenou, až smrť mi zavře zrak,
zpěv pohřbů v sousedství, bych v samotě si oddych’,
jen někdy uslyším už zcela kliden pak!
Však záchvěv podjarní, jenž ploditi chce, krátký
a sladce plamenný, jímž býval jsem vždy jat,
strom jistě ucítí, když vezme ze mne látky
a květy vonící se bude zachvívat! – –
45
TROCHU VZPOMÍNEK A RESIGNACE.
[47]
SKIZZA.
To dnes je smutný a deštivý den,
– lucerny ve tmě jsou body,
mlhou vzduch zalit je, nelze jít ven,
v ulicích září mdle vody.
Do oken rozlit z lamp žlutavý jas,
domy teď zavřeli s třeskem...
Smutná noc říjnová blíží se zas
s mlhou a pochmurným steskem!
Pod stromy listů teď válí se žluť,
Bože, jak smutno je všade.
To ani podzim, to možno v mou hruď
zima už tiše se klade!...
[49]
VYJÍŽĎKA.
Náhle, ach, náhle v podzimní čas,
strom kdy se zachvívá žloutna,
musil jsem v kraje vylétnout zas,
v pole, kde pejřavka doutná;
večerním vlakem vyjel jsem z Prahy
na třetí stanici jen,
abych měl v duši pocit zas vlahý,
abych zřel zhasínat den.
Vyhléd’ jsem oknem... Ve barvách mdlých
obzor se rýsoval nový...
někde už zeleň barví šeď rýh,
stromy jsou holy i křoví –
cesty se lesknou u lesa v mlze,
hvízdání rozrývá hluš,
na oknech mrazík rozplynul v slze,
kalný vzduch houstne v tmy tuš.
50
A tu jsem vzpomněl, na jaře jak
projel jsem krajinou touto,
zeleň kdy zde mi vítala zrak,
rázem kdy přerval jsem pouto,
které mě tehda svíralo v městě,
o nových plánech jsem snil,
o nových směrech, o nové cestě,
o novém rozkvětu sil.
Vyhléd’ jsem oknem... tenkrát jsem zřel
všade se rozlévat světlo,
u trati, kudy rychlovlak jel,
vonělo všecko a kvetlo,
jedu tu zase... všecko se mění,
obzor můj zatažen mhou...
Ale čím víc tma splývá v mé snění,
hvězdy v něm jasnější jsou...
51
MELANCHOLICKÁ PÍSEŇ.
Moucho, suchá, zemdlená
v čas, kdy meloun zraje,
a kdy vítr zasténá
chvílemi vždy v listí suchém,
ach, to podzim táhne v kraje,
babí léto chví se vzduchem!...
Vidím odtud žlutou báň
a věž kostelíka,
vidím pole, vidím stráň,
z ohňů pasáckých se kouří,
v okenicích vítr vzlyká,
mlha se všech stran se chmouří.
To je smutek podivný,
vane s holých strání,
kde se obrys myslivny
52
mezi stromy bílý ztrácí...
Šedých mračen řídkou tmání
sotva západ zakrvácí.
Moucho, suchá, zemdlená
v onom vzduchu kalném!
Kolébáš se hubená
liknavě a zpolehýnka...
– Tak se houpá v citu žalném
na dny zašlé upomínka!...
53
POHÁDKA V ŘÍJNU.
Chlad v polích. Mrazný vichrů svist
do holých stromů zavál,
za listem tiše padá list...
tu starou knihu teď chci číst,
když krátí se zas den.
Tu knihu, kterou ze školy
kdys bratr přines’ domů,
a pak jsme vyšli do polí
a pod prořidlé topoly
jsme oba usedli!
To podzimní byl také den,
den podzimní jak nyní...
s tou knihou šli jsme oba ven:
mně zdá se, byl to Andersen,
jejž tenkráte jsme četli.
54
A přečetli... vál vítr s lad...
my mlčky šli jsme zpátky,
nám tehdy smutek v duši pad’,
a pod nohou nám trávník vad’,
a žloutly trávy!...
Vše žloutlo... vadlo... mlhy dech
už po stráních se trousil,
a jako v snech, ó, jako v snech
se chvělo listí na stromech
a slova Smutek rdousil!
A tehdy zvláštním žalem jat,
jak nyní dobře cítím,
když vítr zavál s pustých lad,
já nejlépe moh’ zazpívat
pohádku onu podzimní,
jež vane teď mým žitím.
Já tehdy mohl v nitru svém
– teď nemohu – žár vznítit,
já tehdy nosil v nitru svém
tu sladkou píseň o něčem,
tu o něčem, co nemá not,
co možno vždy – jen cítit!..cítit!...
55
NÁVŠTĚVA U NEMOCNÉHO HOCHA.
Přijdeš tam tiše. Vyzáblý leží
v podušky bílé schýlenou hlavu,
podáš mu ruku, tají vzdech stěží,
když se ho na zdraví ptáš!
Záclona jedna spuštěna dolů,
přítmí je snivé v pokoji vlídném,
řekneš mu: „Zase půjdeme spolu
do lesa, Jeníku náš!“ –
Vyprávíš jemu o jara kráse,
že teď je chladno, mlhavo venku,
pozvedne hlavu, poslouchá, ptá se,
úsměv mu letí kol úst.
Cítíš, jak hošík vyjít ven touží,
vidíš však prsty hubené příliš,
56
šedivou tváři, která se dlouží,
tělo jež začíná růst,
neboť Smrť, jež tu klidně již kráčí,
natáhne vždycky sesláblé údy...
Vyjdeš ven. Matku hochovu v pláči
a bděním znavenou zříš!
Těšíš ji, ale marno je těšit,
že bude chodit do školy zase:
V katalog Smrti, ve tlustý sešit
jméno je zapsáno již! – – –
57
LETNÍ VZPOMÍNKA.
Večerním tichem ve vůni sen
kráčel jsem z koupelny domů,
na rudém nebi zhasínal den,
lehký van větru rozkýval trávy,
chladivá rosa už blýskala na nich,
časem kdes chřástal ozval se jen,
a pták už utichnul ve větvích stromů,
mlha se trousila po nízkých stráních.
Komáři kmitli nad hlavou mou
ve vzduchu vyhřátém, suchém.
Viděl jsem, paprsky v řece jak vrou,
cítil, jak úvoz rozjetý voní.
Krůpěje na travách leskly se v jase,
večer šel zvolna s mlhou a tmou,
klokot se roztřásl vlhnoucím vzduchem,
slavíka poznal jsem po vroucím hlase.
58
V prsou byl mír, a v duši byl klid,
a já byl volný jak ptáci,
v nitro jsem chytil západu svit,
bylo v něm přítmí, rozlité přítmí,
jako bys v jizbu proud sluneční vpustil
zeleným sklem... to zvláštní byl cit...
někdy tak z duše mé hořkosť se ztrácí,
kdos v ní jde zticha, jak travou bys šustil...
59
OTEC.
Podzimní šero splývalo,
zvolna a zticha se stmívalo,
jenom pes ozval se na dvoře,
služky zpěv zalétl ke mně,
šelesty kroků v komoře
vlažný vzduch zvlnily jemně.
Večerní hvězdou zhas’ tiše den,
s matkou jsme seděli u kamen,
ticho! a z dáli ani zvuk!
otec se nevrací z lesa,
ospalé mouchy líný bzuk
se stropu na okno klesá...
„Půjdeme, hochu!“ jen řekla mi.
Vyšli jsmejsme. Myslivna za námi
60
zmizela v mlze, a stromů zpěv
vážně nám zavanul duší...
Větve a těla štíhlých dřev
jako bys postříkal tuší!
Náhle mě zachvátil podivný strach,
zaslech’ jsem pušku zaštěkat v tmách,
zaštěkat ostře v hluboku kdes,
srdce mi sevřel strach prudce –
jako bych posledně, posledně dnes
ráno mu políbil ruce! – –
„Přijdeš-li v poledne?“ já se ho ptal,
vážně mě políbil, v náruč mě vzal,
na čelo chvějící rukou mi sáh’,
šeptal jsem: „Brzy přijď, tati!“
Ale teď puška zaštěkla v tmách,
sotva, už sotva se vrátí! –
Nešel a nešel! Domů jsme šli,
doma jsme čekali znavení, mdlí,
ve vzduchu umíral mouchy bzuk jen,
ani zvuk, ani zvuk z dáli!
Hodiny tikaly s bílených stěn,
vteřiny v minuty tály...
Ale já hlavu měl na kolínkách,
pytláckou pušku štěkati v tmách,
61
štěkati ostře znovu a zas
u kamen zděšen jsem slyšel...
– Ticho! V něm kroky! To jeho byl hlas!
... Prvně jsem plakal, že přišel! –
62
MELANCHOLICKÉ SLOKY.
Včely a čmeláky, ach, jak mám rád,
blízko ať jetelišť, v lukách ať kdesi,
z rána kde slyšet vždy bučení stád,
v kraji, kde tmavé jsou lesy!
Ubledlý měšťák bych vyšel si ven
z rána hned v louky, kde senoseč právě,
kdyby byl teplý a zářící den,
spokojen lehl bych v trávě.
Mně by se zajisté zastesklo zas,
na lesy domácí vzpomněl bych rázem,
ke mně by zaléhal kukaček hlas,
jak bych si ulehl na zem.
Ač bych byl volný, tak volný jak pták,
cítil bych přece, jak něco mě bolí,
63
koroptve z prosa, v němž krvácí mák,
jak bych jen zaslechl v poli.
Mrtvý můj otec by povstal z mých dum,
mně by se zdálo, že z honu jdem domů,
v sny by mě zkolébal tichounký šum
travin a keřů a stromů...
Šli bychom večer, kdy sekáči jdou,
– štěkot psů v myslivně slyšel bych v dáli –
a plnou komárů, večerní tmou,
doutníky naše by plály!...
64
VÝROČNÍ TRHY.
Ó, trhy výroční! Jak pavouk se zas věsí
v mé duši vzpomínka na časy dávno zašlé,
na boudy s perníkem v městysech malých kdesi,
na pestrý kolotoč, kde principálka kašle.
Zřím dosud sežloutlou a šedou její tváři,
v níž psaly souchotě, že jara nedočká se,
a vidím nožíře, jdu v duchu ke hračkáři,
a zápach kartounů, se zdá mi, cítím zase.
Křik zevšad, nadávky a smlouvání a klení
a tóny harmonik je slyšet skřípající!
Již slyším nejasně a vidím jenom v snění
potulné kramáře a babky šišlající.
65
Kulhavý principál jsem projel světa kusy
a mezi loutkami jsem svoje žití mařil!
Tuláku, kramáři, se život nyní hnusí,
neb srdce vřelého čásť někde prokramařil!
66
ŠELESTĚNÍ.
Ve vsi kdys v jizbě jsem ležel sám
za noci měsíčné v létě.
Bylo sklo rozbito, zpuchřel rám
na starém okně.
Réva se klátila zažloutlá
v okně tom, oblita září,
únava jakási sladce mdlá
padala v oči.
Po půdě někdo šel nahoře,
aspoň strop zapraskal z ticha,
zavyl pes tesklivě na dvoře,
v oknech byl měsíc.
Potom, když blížil se zvolna den,
– nespal jsem dlouho, ach, dlouho,
67
šustlo se něco tam u kamen,
píštěly myši.
Po staré podlaze slyšel jsem
capati nožky, a měsíc
bledl už v mléce mlh šedivém,
bronzový koláč.
Všecko jsem slyšel, ba dvojnásob
jasněji nežli kdy před tím,
dvéře jak vrzaly v rezu skob
na dvoře venku.
Mouchy, jež procitla, plachý bzuk,
štěkot psa, zavytí táhlé,
nejmenší kdekoli jaký zvuk,zvuk
bodal mé uši.
Jakoby někdo teď vstal a šel
po staré podlaze bosý,
slyšel jsem, sotva strop zapraštěl,
sotva myš pískla.
Neznámý někdo, jenž chodí tmou,
jehož však viděti nelze,
neznámý, který též duší mou,
časem vždy chodí.
68
Klepá a chodí a šelestí,
v srdci mém v krvi se brodí –
Touho má blouznivá po štěstí,
utiš se ve mně! –
69
MRZNE TAK TIŠE...
Mrzne tak tiše... Chvílemi bleskne
bělavá hvězda oblohou –
zvolna jdu sněhem, který se leskne,
chrupe mi měkce pod nohou.
Po všem tom, po všem, čeho jsem žádal,
kráčím teď znaven, zemdlený –
na květy snů mých první sníh padal,
touhy jsou v hrudi pohřbeny.
Mrzne tak tiše, tiše – tak tiše – –
přede mnou země v rubáši,
chvílemi zase padá sníh – s výše,
vítr jej v pláně roznáší...
Myslil jsem: Štěstí! Přijde, když počká
si na ně člověk v touhách svých – – –
70
Mrtvo a pusto! Chvílemi vločka
políbí zase zmrzlý sníh!
Myslil jsem: Štěstí! Trochu té krve
ovšem je nutno vycedit – –
Nepřišlo v lásce žádné, ni prvé,
nedal ho ani jiný cit.
Bylo-li motýl – marně jsem chytal,
bylo-li záblesk – záhy zhas’ –
marně, ach, marně už jsem je vítal
na prahu duše – prchlo zas!
Mrzne tak tiše – všade sníh leží –
větvemi vítr zachvívá,
v koleje čerstvé ztichounka sněží,
zvonků zvuk v dáli doznívá...
Marně to nyní v noci té zimní
v hrudi mé bolet začíná –
zapomeň, srdce, zdřímni si, zdřímni,
mrtev už, kdo jen vzpomíná!
71
TROCHU LÁSKY.
[73]
SÁM A SÁM.
Já přece měkčí jsem, měkčí, a moje oči
se časem zalijí slzami.
Já chodím,
já chodím teď prázdným pokojem
sám a sám.
A jenom hodiny, hodiny tikají na stěně.
Je jinak ticho.
Už nikdo nepřijde. A mně je k smrti ouzko.
Já jenom poslouchám ten tikot starých hodin.
A nikdo, nikdo nejde!
Já hniju dále. Cítím své vlastní prohníváníprohnívání.
A znova vstávám, chodím, chodím, chodím.
Však nikdo nepochopí!
Jsou marna slova. Cit je jiný.
Je nutno jinak, jinak všecko říci.
Tak tomu není! Je to všecko jiné.
[75]
A nelze to tak říci. Bezbarvá jsou slova.
Jen ještě chvílemi se něco bouří ve mně –
jak v ohních pasáckých, když v polích shasínají,
to ještě vyšlehne, a pak už zbývá pouze,
dým bílý ze všeho, dým bílý, ostýchavý.
A vzduch je říjnový. V mlh mléce uhasíná,
co mohlo plápolat.
Však nikdo nepochopí!
Jsou marna slova. Cit je jiný. Je to všecko jiné.
76
STŘEVÍČKY PO MRTVÉ SESTŘE.
Po čase starý prádelník, když duší zavál měkký cit,
jak matka vždy to dělala, já musel opět otevřít,
po čase starý prádelník, už z mody vyšlý, rodinný,
kdy stíny, stíny do jizby mi vlekly pozdní hodiny!
V tom smutném přítmí podzimním má svíčka táhla žlutý pruh
po vyšlapaném koberci, a v spoustě prádla, v spoustě stuh
a v spoustě drobných karkulek, po bratřích které dosud jsou,
jsem našel malé střevíčky, vonící uschlou resedou.
To po sestře jsou střevíčky, a barva jich je vybledlá,
už z oněch dob, kdy podvečer vždy matka k němu přisedla,
77
kdy otec, který nechápal – cit v drsnosť schován plakal v něm –
svou dlouhou dýmku zapálil a procházel se pokojem.
Už z oněch dob, kdy opustit jsme museli vždy kouzlo her,
a stranou zticha seděti, když přiblížil se podvečer,
kdy služka vyšla vytopit přes chodbu dětský pokoj náš,
za mrtvou sestru pobožně kdy říkali jsme otčenáš! –
A v době práce, myšlének já zapomněl jsem docela,
že na hřbitově chvojnovském má malá sestra setlela,
čas úplně nás oddělil, a už to není onen cit,
však přece musím prádelník po čase opět otevřít!
Jenž s pochybnostmi bojuji, já, který cit svůj zapírám,
jenž denně, denně krvácím a marně duši otvírám,
když zřím ty dětské střevíčky, a kolem noc když temná je,
mně zdá se: Odtud odejít lze pouze v těchto do ráje! – –
78
STARÝ KLAVÍR.
Ten starý klavír v koutě
zamlklé jizby stál –
já vzpomněl si, kdo kdysi
na onen klavír hrál,
však sluneční paprsek vlídný
v ten kout se neusmál.
A zamlkle stál klavír,
už dávno struny v něm
už dávno popraskaly,
a stojí smuten, něm –
a nikdy se neozve více
tím tichým pokojem.
Kam učitel se poděl,
jenž, chmury na čele,
79
u něho vždycky sedal
za zimní neděle?...
Ó, školaček bělavé prsty!...
Prstíčky nesmělé!...
Zhruběly ruce, které
na klavír hrály ten,
a scvrkly se a nyní
už sepjaty jsou jen,
už setlely některé v hrobě –
ó, co tu bylo změn!
Však přece mě to láká
– to podivný je cit –
v ty klávesy své prsty
nesměle zabořit,
a ticho v tom pokoji smutném,
strhanou strunou zrýt!...
Já sáhl do těch kláves,
a nevím proč a nač...
To zadrnčelo temně,
tón ze sna zalkal – spáč...
Já o lásce psáti chtěl zase,
a byl to – drsný pláč...
80
MOTIV LETOŠNÍHO JARA.
To jaro už prstem zas kývá,
a od jihu ptáci zas letí,
prach žlutavý z jehněd se schvívá,
jak vítr jen zahoupá snětí.
A nebem jdou oblaky bílé,
a duší jdou oblaky bílé,
a květy jsou bílé, jsou bílé,
a myšlénky duší jdou bílé...
A duben už promoknul šestý,
déšť do bahna zvolna se vlíná,
a z rozmoklé, z rozmoklé cesty
mhou zavání smočená hlína.
81
A nebem jdou oblaky bílé
a duší jdou oblaky bílé,
a květy jsou bílé, jsou bílé,
a myšlénky duší jdou bílé.
82
PÍSEŇ.
Jak tak ležím sám a sám,
jak tu tiše vzpomínám,
jak mi je tak divně, blaze,
když se zase rozlévá
měsíční zář po podlaze..podlaze...
Možno, možno, někde teď
děvče, jež má bledou pleť,
cítí, jak mu touha úží
bílé hrdlo, že by hned
do náruče sklouzlo muži...
A já ležím sám a sám,
stejnou touhu v hrudi mám,
83
sladkou lásku v sobě rdouse...
A jak my, snad také teď
dva jsou, kteří padli by si
v náruč, avšak – nesejdou se...
84
LÁSKA V SENNÍKU.
Byl senník u stodol, kde tenkrát voněl bez.
Den zhasl. Večerní tma. Ticho. Pes jen štěkal
Já viděl skulinou, jak zvolna tměl se les,
a v seně vonícím jsem tiše ležel, čekal.
Neb ona přišla vždy, vysoká, hubená,
jež u nás sloužila. A jak mě na klín vzala,
já sukní lehounkou jsem cítil kolena –
mně bylo osm let – a hubičku mi dala.
A řekla: „Bože můj, to anděl z nebe tak,
jak vy teď, vypadá!“ a líbala mě dlouze.
Ty chvíle podivné! Já musil mhouřit zrak,
já dosud nechápal, já dítětem byl pouze!
A jak mě přitiskla ku prsoum vlnícím,
já chvěl se rozkoší..rozkoší... ach, to byl pocit nový,
85
a že mě opíjel, po letech ještě vím...
ve tváři lehtal mě vlas její šafránový.
Pak vždycky odešla. Já v senníku zbyl sám.
Tma z koutů rozlezla se po seně, a rovně
ve stěně skulinou mdlé světlo spadlo tam...
A smutno bylo mi, ach, smutno! nevýslovně!
86
ŠKOLAČKA Z DÁVNÝCH LET.
Tu naši školu vesnickou já v dumách opět vidím dnes,
ten skromný domek s révovím, jenž okny zíral na náves,
ty rozviklané lavice, a jarní vítr okny třás’,
když vetchý, starý učitel s rákoskou chodil kolem nás.
A minula už řada let... řada let... ach řada let,
já na tu školu vesnickou jsem zapomenout nedoved’,
zřím dosud malou školačku, jež jíkavě čte z čítánky
a přes hubená ramínka jí splývají dva copánky.
Čte zajíkavě. Do jizby se rozlil měkký slunce svit,
já od té její postavy nemohu oči odvrátit,
87
čte, dále čte, a nesměle chvílemi na mne pohlédne,
a z prosté věže kostelní už odzvonili poledne.
My vstali všickni k modlitbě. A jak se nahlas modlíme,
hlas její dětský, stříbrný tak jasně zvoní v duši mé,
už postili nás ze školy, jdu za ní, za ní nesměle,
a na slunci se blýskají zas kalužiny veselé.
Jak rychle běží přede mnou! A botky v blátě čvachtají,
a paprsky, ach, paprsky nás plným proudem líbají,
jsme sami, sami v úvoze, já zmírnil krok, jdu pomalu,
a dýchám vlhko z polí kol a z měkkých trav a močálu.
A ona se mi ztratila, ztratila se mi v polích těch,
kde žijí lidé šťastnější, však myslím na ni v města zdech,
a mně se po ní zastesklo, a v duši zvláštní touhu mám,
ji zlíbati, ji zlíbati... a já ji nikdy nezlíbám...
88
OTVÍRÁM OKNO.
Otvírám okno zas do noci tiché,
do noci červnové v městě, jež dříme,
jenom kvil houslí sem z kavárny zalét’,
strážník hvízd’ nocí.
Žlutavé lucerny noční tmou plají,
drožka sem z daleka, z daleka hrčíhrčí.
Ticho. Jen z kavárny housle dál kvílí,
housle dál kvílí.
Je mi tak divně! Tak volně! Tak volně!
Taková podivná, důvěrná chvíle!
Řekl bych všecko. A skoro bych plakal.
Dívám se oknem.
Ale já vracím se od okna k stolku.
Píšu. A všecko dnes toužím už říci.
89
Hledám slov. Nemám jich. Cítím vše pouze.
Otvírám duši.
Chodím v ní znova. A našel jsem v koutě,
našel jsem v koutě, co z dávna tam zbylo.
Já jen to nahmatal, nahmatal ve tmě
chvějící rukou.
Jakobych z mrtvoly vypitval nervy,
které se lepí teď na moje prsty...
Já jen to cítím. A nemohu říci,
jaké to bylo!...
90
VÁŠNIVĚ.
V šatečkách bílých jako sníh,
jako sníh –
rci, proč se výstražně prstík tvůj zdvih’zdvih’,
zticha zdvih’? –
sklouzni jen zlehýnka,
malá má malinká,
do loktů mých,
loktů mých.
Na stromy – dumají šumíce –
padá svit stříbrný měsíce,
zmodral svit měsíce –
noc je tak smutná a tichá, tak tichá...
vůni zem’ dýchá –
tak žádostivě dýchá a dýchá,
noc je tak smutná a tichá,
tak tichá!
91
Chopin teď zaplakal nocí tou
hvězdnatou,
na nebi přes měsíc obláčky jdou
(přes duši šedivou mlhy tak jdou,
tiše tak jdou – –),
světlušky zakmitly v trávníku kdes – –
Po rosných krůpějích
měsíčný bílý sníh
rozlil se měkký a vklouzl též v les.
A ty tak bledá v loktech mých
sevřených – –
a ty tak teplá, na rtech smích –
prstík tvůj k ústům se ještě zdvih’ – –
Sepjatá ruka z očí tvých
duši mou hledá a s prosbou se zvedá,
ach, ty’s tak bledá, tak bledá, tak bledá
v loktech mých,
v šatečkách bílých jako sníh...
– – – – – – – – – – – – – – – –
Jako sníh!
92
UKOLÉBAVKA.
Andulko malá, rozplakaná,
v kolébce zvolna – tam a sem –
houpám tě, houpám – tam a sem –
zavři už, dítě, zavři už očka,
přítel tě hlídá, přítel tvůj počká,
než probudíš se – tam a sem!
houpy tam! houpy sem!
tam a tam! sem a sem!
Však dlouho člověk netuší to,
že bloudí světem sám a sám,
a nyní je mi všeho líto
a na všecko si vzpomínám,
na lásku svou si vzpomínám,
houpy tam! houpy sem!
tam a tam! sem a sem!
93
Tělíčko drobné, jež se tají
v peřinkách bílých jako sníh,
slečinku z tebe vypiplají,
vkus dají ti a chic a střih,
a záhy z tebe bytosť bude,
jež dovede v čas klopit zrak,
na plesích jež se mihne všude –
ó, dítě, nevzpomeneš pak,
jak houpal jsem tě tam a sem!
tam a tam! sem a sem!
Tělíčko drobné, vypiplané,
až ňadra tvá se rozvlní,
až lásky vášeň v tobě vzplane
a prsa touhou naplní –
kéž jenom láska neskonalá
tě všade čeká kolkolem,
lidského masa hroudo malá,
s velikým ale úkolem!
Však ne – což láska? – hlouposť! dítě –
muž přijde k vám snad vyžilý,
filistr, jemuž prodají tě,
že dobrák jest a rozmilý,
že rozuměti zdá se všemu,
a dítě, musíš zvyknout jemu,
když vaši už tě slíbili...
94
Houpy tam! Houpy sem!
tam a tam! sem a sem!
Smí slaboch teď se s ženou spojit,
vyžilosť není zločinem,
smíš třeba hnusem, kalem projít,
jsi vítán v kruhu rodinném,
když uživíš jen svoji ženu,
jsi solidní a máš svou cenu –
tma roste, hynem! zahynem!
Lze ženu koupit! Zahynem!
zahynem! zahynem!
Mně nyní v snech se řetěz jeví
žen od poslední ku prvé,
od matky tvé až k ňadrům Evy
kdos Bídu míchá do krve
a do žil našich pokolení –
kdos otrávil v nás zdravý proud,
ten řetěz už se stěží změní,
jej nemožno je přetrhnout!
Toť staré Bídy jest jen vlečka!
– Špatna-li hmota pravěká,
z níž povstali jsme, jež nás přečká
vždy v jiném těle člověka?
Andulko malá, přijdou chvíle,
95
kdy zabouří to v nitru mém –
ty vztahuješ své ručky bílé,
ó, houpej se jen tam a sem!
Andulko malá, tam a sem!
tam a tam! sem a sem!
Ty nezvíš, co mi hrudí chvěje,
že nemoc to, jíž není lék –
ty’s posel žití, z něhož směje
se na mne nový, lepší věk,
vajíček jemných ty jsi schrána,
kořínek mladé květiny –
buď žehnána! buď milována! –
ty plode sladké vteřiny!
Tam a tam! Sem a sem!
Houpej se, Andulko, tam a sem!
Což platno v ouško ti teď říci:
„Až přijde láska, lásku ber,
a ženou staň se milující
a matkou zdravých synů, dcer –“
ty usmíváš se, nepochopíš,
ty sotva modrá očka sklopíš,
ó, houpej se jen tam a sem!
Andulko malá, tam a sem!
tam a tam! sem a sem!
tam a sem!
96
DÍVÁM SE OKNEM Z JIZBY. ZA JARNÍHO DEŠTĚ.
Dnes je mi smutno. Ticho ospalé
když ulehlo si i v koruny stromů.
Do oken déšť mi bije zoufale,
a housátek tlum navrací se domů.
Já v mokré trávě jejich vidím chvat,
jich zlaté peří žloutne ve tmě bláta.
Nepřestávají kapky v okno bubnovat,
a jarní večer tichý chvátá, chvátá, chvátá.
A v duši cítě zbytky z ošumělých dnů,
žal cítě nad tím, co mi bylo vzato...
Já už se nevznítím a už se nepohnu,
když marných snů zřím v blátě lesknoucí se zlato.
97
ZÁVĚREČNÉ SLOKY.
Po letech zase Rossini
se ozval v staré škole,
večer už halil vše ve stíny,
krajinu, lesy i pole.
To učitelův starší syn
sem přesazen byl z dáli,
vzpomněl, když pod stromy rostl stín,
s otcem jak vždycky jej hráli.
A večer, kdy už mizela
v šedivé mlze náves,
hudba ta vzduchem se rozchvěla
údery do žlutých kláves.
Já okolo šel jako v snech
vše vonělo, vše kvetlo,
98
obrysy kreslilo na oknech
žlutavé, chvějící světlo.
A na rozrytém záhoně
pruh světla ležel žlutý,
nad travou chvěly se jabloně,
vrby už hnaly zas v pruty.
Za školou řeka. Do rosy
šly brouzdat se zas děti,
lehký van větérku v rákosí
dosud se neustal chvěti.
A piana hlas v dáli sláb’,
čas divný byl a snivý,
za návsí u řeky skřehot žab
zaléhal ve vlhké nivy.
Jda k hliništi, kde dovádí
dav dětí, které na zem
usedly v písek, ach, na mládí,
na mládí vzpomněl jsem rázem!
Mně starý mistr v duši sáh’,
jížjiž vzpomínek jde nával,
vzpomněl jsem, po školních hodinách
kterak jej učitel hrával.
99
Na učitele, který tlí
už dávno, dávno v hrobě,
na sešit notový, zažloutlý,
který syn uschoval sobě.
Jak Rossini se třásl tmou,
když k pianu si přised’,
v oblacích šedých já nad školou
žlutavý měsíc zřel viset,
neb hudby zvuk mě vylákal
vždy v krajinu už temnou,
... tehdy bych nejraděj’ proplakal
bolest tak zvláštní, tak jemnou!
A dnes to všecko cítím zas,
a minula už doba,
se synem jeho ten sladký hlas
hudby té cítíme oba.
Syn jeho také měkký je,
teď oknem v mlhu hledí – –
Chápu, jak podivná arie
v blouznivých duších se dědí!...
100
OBSAH
Krajiny:
Zvony v mlze5
Cikáni7
Pluh8
Březnová krajina10
Jarní déšť12
Jitro13
Země voní15
Večer v květnu17
Jeli jsme, když mžilo19
Louka mezi lesy21
Večer u rybníků23
Kosa25
Zelené moře27
Ticho29
Vyhlídka oknem31
Předčasný podzim33
Vlhká vůně35
[101]
Podzimní pole36
Skřivan38
Poslední stromy39
Smutný den40
Poslední procházka v horách42
Zemru...44
Trochu vzpomínek a resignace:
Skizza49
Vyjížďka50
Melancholická píseň52
Pohádka v říjnu54
Návštěva u nemocného hocha56
Letní vzpomínka58
Otec60
Melancholické sloky63
Výroční trhy65
Šelestění67
Mrzne tak tiše...70
Trochu lásky:
Sám a sám75
Střevíčky po mrtvé sestře77
Starý klavír79
Motiv letošního jara81
Píseň83
Láska v senníku85
[102]
Školačka z dávných let87
Otvírám okno89
Vášnivě91
Ukolébavka93
Dívám se oknem z jizby. Za jarního deště97
Závěrečné sloky98
E: sf; 2004
[103]