SKŘIVAN.

Karel Červinka

SKŘIVAN.
Ve vzduchu podzimním, jak šedé jíní tálo, do polí zoraných já samotář si vyšel, a zvolna jdoucímu, mně snílkovi, se zdálo, že zpívat skřivana jsem ještě v mlze slyšel. To skřivan poslední, jenž nemoh’ opustiti lán polí zamlklých, v němž měli svoje hnízda, se ozval nahoře, neb zimu, zimu cítí, chlad vichru ostrého, jenž se strnisek hvízdá. To skřivan poslední, jenž zmrzne tady raděj’, a dolů se zpěvem na zmrzlou zemi padne! – Tak ještě člověku nad hlavou zpívá Naděj, než zcela zamrzne mu v hrudi srdce chladné! 38