ZEMĚ VONÍ.

Karel Červinka

ZEMĚ VONÍ.
Ve trávě vysoké jsem ležel pod jabloní na zemi vyhřáté, a stín mi chladil čelo. Tu prvně pocítil jsem, kterak země voní vším, co je živoucí i co už dávno ztlelo. Jak voní životem i smrtí, jíž se bráním, a potem prolitým, jejž denně, denně pije, jak voní šťavami a jarním rozrýváním, jak voní semeny a mění se a žije. Pták, moucha, třeslice a jepice z ní vstaly, i já jsem narozen z teplého její prachu; vše ona miluje, a nikdo není malý, byť pouze k západu žil od jitřního nachu. 15 Ó, země voní, voní... Nehyne nic tady – a přece kráčí vše vstříc tlení jen a zmaru... Poslední vichřice, zda hvízdneš někdy lady? – Chci žít, chci živořit až k Poslednímu Daru! 16