ŠKOLAČKA Z DÁVNÝCH LET.

Karel Červinka

ŠKOLAČKA Z DÁVNÝCH LET.
Tu naši školu vesnickou já v dumách opět vidím dnes, ten skromný domek s révovím, jenž okny zíral na náves, ty rozviklané lavice, a jarní vítr okny třás’, když vetchý, starý učitel s rákoskou chodil kolem nás. A minula už řada let... řada let... ach řada let, já na tu školu vesnickou jsem zapomenout nedoved’, zřím dosud malou školačku, jež jíkavě čte z čítánky a přes hubená ramínka jí splývají dva copánky. Čte zajíkavě. Do jizby se rozlil měkký slunce svit, já od té její postavy nemohu oči odvrátit, 87 čte, dále čte, a nesměle chvílemi na mne pohlédne, a z prosté věže kostelní už odzvonili poledne. My vstali všickni k modlitbě. A jak se nahlas modlíme, hlas její dětský, stříbrný tak jasně zvoní v duši mé, už postili nás ze školy, jdu za ní, za ní nesměle, a na slunci se blýskají zas kalužiny veselé. Jak rychle běží přede mnou! A botky v blátě čvachtají, a paprsky, ach, paprsky nás plným proudem líbají, jsme sami, sami v úvoze, já zmírnil krok, jdu pomalu, a dýchám vlhko z polí kol a z měkkých trav a močálu. A ona se mi ztratila, ztratila se mi v polích těch, kde žijí lidé šťastnější, však myslím na ni v města zdech, a mně se po ní zastesklo, a v duši zvláštní touhu mám, ji zlíbati, ji zlíbati... a já ji nikdy nezlíbám... 88