SMUTNÝ DEN.

SMUTNÝ DEN.
Den smutný je a zářijový, déšť padá v stromy uchřadlé, a v kalužinách holé křoví se shlíží jako v zrcadle. Déšť v drobných kapkách na list sedá, je bříza větry zcuchána, a obloha je šedě bledá a chmouří se již od rána. Na našem dvoře rumpál skřípá, a zase vítr zasténá... je na náhrobni vzadu řípa do velkých kup už složena. Den smutný je a zářijový, a vosů hudba, tichá, mdlá 40 se zachvívá ve větvích křoví přes pole prázdná, rozmoklá. Je smutná mdloba v hudbě této, bol všeho, co již uvádá, ten těžký smutek, s kterým léto se zvolna k spánku ukládá. To není kraj, v němž slavík ráno svým čistým hlasem klokotá, dnes jitro bylo z mlhy tkáno, ze všeho hledí nicota... A jestli přece odpoledne nad ztišený kraj, který zvlh’, se matné slunce zticha zvedne a prodere svou záři z mlh – po ocelovém nebi pluje, veslujíc zvolna mlhami... jak úsměv jest, jenž probleskuje v záhadném zraku slzami! 41