STŘEVÍČKY PO MRTVÉ SESTŘE.

Karel Červinka

STŘEVÍČKY PO MRTVÉ SESTŘE.
Po čase starý prádelník, když duší zavál měkký cit, jak matka vždy to dělala, já musel opět otevřít, po čase starý prádelník, už z mody vyšlý, rodinný, kdy stíny, stíny do jizby mi vlekly pozdní hodiny! V tom smutném přítmí podzimním má svíčka táhla žlutý pruh po vyšlapaném koberci, a v spoustě prádla, v spoustě stuh a v spoustě drobných karkulek, po bratřích které dosud jsou, jsem našel malé střevíčky, vonící uschlou resedou. To po sestře jsou střevíčky, a barva jich je vybledlá, už z oněch dob, kdy podvečer vždy matka k němu přisedla, 77 kdy otec, který nechápal – cit v drsnosť schován plakal v něm – svou dlouhou dýmku zapálil a procházel se pokojem. Už z oněch dob, kdy opustit jsme museli vždy kouzlo her, a stranou zticha seděti, když přiblížil se podvečer, kdy služka vyšla vytopit přes chodbu dětský pokoj náš, za mrtvou sestru pobožně kdy říkali jsme otčenáš! – A v době práce, myšlének já zapomněl jsem docela, že na hřbitově chvojnovském má malá sestra setlela, čas úplně nás oddělil, a už to není onen cit, však přece musím prádelník po čase opět otevřít! Jenž s pochybnostmi bojuji, já, který cit svůj zapírám, jenž denně, denně krvácím a marně duši otvírám, když zřím ty dětské střevíčky, a kolem noc když temná je, mně zdá se: Odtud odejít lze pouze v těchto do ráje! – – 78

Básně v knize Krajiny a nálady: