PLUH.

Karel Červinka

PLUH.
Brázd rýhy přede mnou se táhnou do daleka, a slunce západní v zem’ rozjízvenou kane, prsť žírná, černavá je bez hrud vlhká, měkká, i hlína zavání z té plochy rozorané. Den celý chodili tu s pluhem bujní koně, a vozy po cestě tu líně vlekli voli, šel s režnou zástěrou rozsévač po záhoně, a teď ten podvečer se zdá být smutný v poli. Už noc jde pomalu. A černé brázdy zejí jak rány na těle, jež oblila krev ssedlá, poslední oráči už v mlze odjíždějí, a dávno pasačka tu krávy kolem vedla. 8 Jen pluh zbyl na poli a s barvou země splývá... Měsíční paprsky se lijí v ticho teskné... Však oko upřené když déle v tmu se dívá, pluh onen rozezná... A zdá se, že se leskne... 9