CIKÁNI.

Karel Červinka

CIKÁNI.
Sníh zmizel se strání, a jarní večer líně si lehal do polí, jež neoseta ještě se táhla přede mnou; však potok v úžlabině byl dosud rozvodněn, neb vypil jarní deště. Vůz v mlze černal se. Hubenou zřel jsem herku se v trávě pasoucí. Mhou oheň zticha dýmal. Kouř lezl po zemi. Na houni blízko štěrku kluk ležel cikánský, a vedle táta dřímal. Hrál někdo na housle, do polí jenž si vyšel, a pole voněla a brambory tam pekli. Kůň hlavu pozvednul a zařehtal, jak slyšel ve vzduchu jásati divoký čardaš vzteklý. 7