LÁSKA V SENNÍKU.

Karel Červinka

LÁSKA V SENNÍKU.
Byl senník u stodol, kde tenkrát voněl bez. Den zhasl. Večerní tma. Ticho. Pes jen štěkal Já viděl skulinou, jak zvolna tměl se les, a v seně vonícím jsem tiše ležel, čekal. Neb ona přišla vždy, vysoká, hubená, jež u nás sloužila. A jak mě na klín vzala, já sukní lehounkou jsem cítil kolena – mně bylo osm let – a hubičku mi dala. A řekla: „Bože můj, to anděl z nebe tak, jak vy teď, vypadá!“ a líbala mě dlouze. Ty chvíle podivné! Já musil mhouřit zrak, já dosud nechápal, já dítětem byl pouze! A jak mě přitiskla ku prsoum vlnícím, já chvěl se rozkoší..rozkoší... ach, to byl pocit nový, 85 a že mě opíjel, po letech ještě vím... ve tváři lehtal mě vlas její šafránový. Pak vždycky odešla. Já v senníku zbyl sám. Tma z koutů rozlezla se po seně, a rovně ve stěně skulinou mdlé světlo spadlo tam... A smutno bylo mi, ach, smutno! nevýslovně! 86