MRZNE TAK TIŠE...

MRZNE TAK TIŠE...
Mrzne tak tiše... Chvílemi bleskne bělavá hvězda oblohou – zvolna jdu sněhem, který se leskne, chrupe mi měkce pod nohou. Po všem tom, po všem, čeho jsem žádal, kráčím teď znaven, zemdlený – na květy snů mých první sníh padal, touhy jsou v hrudi pohřbeny. Mrzne tak tiše, tiše – tak tiše – – přede mnou země v rubáši, chvílemi zase padá sníh – s výše, vítr jej v pláně roznáší... Myslil jsem: Štěstí! Přijde, když počká si na ně člověk v touhách svých – – – 70 Mrtvo a pusto! Chvílemi vločka políbí zase zmrzlý sníh! Myslil jsem: Štěstí! Trochu té krve ovšem je nutno vycedit – – Nepřišlo v lásce žádné, ni prvé, nedal ho ani jiný cit. Bylo-li motýl – marně jsem chytal, bylo-li záblesk – záhy zhas’ – marně, ach, marně už jsem je vítal na prahu duše – prchlo zas! Mrzne tak tiše – všade sníh leží – větvemi vítr zachvívá, v koleje čerstvé ztichounka sněží, zvonků zvuk v dáli doznívá... Marně to nyní v noci té zimní v hrudi mé bolet začíná – zapomeň, srdce, zdřímni si, zdřímni, mrtev už, kdo jen vzpomíná! 71