SÁM A SÁM.

Karel Červinka

SÁM A SÁM.
Já přece měkčí jsem, měkčí, a moje oči se časem zalijí slzami. Já chodím, já chodím teď prázdným pokojem sám a sám. A jenom hodiny, hodiny tikají na stěně. Je jinak ticho. Už nikdo nepřijde. A mně je k smrti ouzko. Já jenom poslouchám ten tikot starých hodin. A nikdo, nikdo nejde! Já hniju dále. Cítím své vlastní prohníváníprohnívání. A znova vstávám, chodím, chodím, chodím. Však nikdo nepochopí! Jsou marna slova. Cit je jiný. Je nutno jinak, jinak všecko říci. Tak tomu není! Je to všecko jiné. [75] A nelze to tak říci. Bezbarvá jsou slova. Jen ještě chvílemi se něco bouří ve mně – jak v ohních pasáckých, když v polích shasínají, to ještě vyšlehne, a pak už zbývá pouze, dým bílý ze všeho, dým bílý, ostýchavý. A vzduch je říjnový. V mlh mléce uhasíná, co mohlo plápolat. Však nikdo nepochopí! Jsou marna slova. Cit je jiný. Je to všecko jiné. 76