NÁVŠTĚVA U NEMOCNÉHO HOCHA.

Karel Červinka

NÁVŠTĚVA U NEMOCNÉHO HOCHA.
Přijdeš tam tiše. Vyzáblý leží v podušky bílé schýlenou hlavu, podáš mu ruku, tají vzdech stěží, když se ho na zdraví ptáš! Záclona jedna spuštěna dolů, přítmí je snivé v pokoji vlídném, řekneš mu: „Zase půjdeme spolu do lesa, Jeníku náš!“ – Vyprávíš jemu o jara kráse, že teď je chladno, mlhavo venku, pozvedne hlavu, poslouchá, ptá se, úsměv mu letí kol úst. Cítíš, jak hošík vyjít ven touží, vidíš však prsty hubené příliš, 56 šedivou tváři, která se dlouží, tělo jež začíná růst, neboť Smrť, jež tu klidně již kráčí, natáhne vždycky sesláblé údy... Vyjdeš ven. Matku hochovu v pláči a bděním znavenou zříš! Těšíš ji, ale marno je těšit, že bude chodit do školy zase: V katalog Smrti, ve tlustý sešit jméno je zapsáno již! – – – 57