KOSA.

Karel Červinka

KOSA.
Ve trávě červnové zas brouzdal jsem se z luk, v sny tiché večerní mě zkolébal much bzuk, a mlha plazila se přes trav tenké stvoly. Den shořel v oblacích! Západu zbledl nach. A před tím krvavý, jak popel teď byl prach, v němž vážně se senem se kolébali voli. Tu mě to zlákalo si ulehnouti zas na trávník zavlhlý, když červnový den shas, když odlesk západní se v šedivou modř tratí... Jak voda ohřátá vzduch vlahý byl, a strom se líně kolébal ve vlahém vzduchu tom, pták ještě pohnul se a začal usínati. Teď ležím. Přemítám. A v duši mé se slil cit z měkkých vzpomínek, jak zrak jsem zamhouřil, 25 a teplo životní se rozlilo mým tělem. To jetel vzdálený bych jasněji zřel v snech, bych slyšel jasněji koroptví v dáli spěch, teď oči zavírám, klid cítím pod svým čelem. V tom kosy řinknutí mě probudilo z dum, trav dlouhých kosených prosebný, tichý šum, bzuk včely ospalé, jež ve vzduchu se točí. A trávy padají a hynou! A já vím... Tak vzmachem jediným, posledním řinknutím Smrť srdce zastaví a zasadí sklo v oči! 26