OTEC.

OTEC.
Podzimní šero splývalo, zvolna a zticha se stmívalo, jenom pes ozval se na dvoře, služky zpěv zalétl ke mně, šelesty kroků v komoře vlažný vzduch zvlnily jemně. Večerní hvězdou zhas’ tiše den, s matkou jsme seděli u kamen, ticho! a z dáli ani zvuk! otec se nevrací z lesa, ospalé mouchy líný bzuk se stropu na okno klesá... „Půjdeme, hochu!“ jen řekla mi. Vyšli jsmejsme. Myslivna za námi 60 zmizela v mlze, a stromů zpěv vážně nám zavanul duší... Větve a těla štíhlých dřev jako bys postříkal tuší! Náhle mě zachvátil podivný strach, zaslech’ jsem pušku zaštěkat v tmách, zaštěkat ostře v hluboku kdes, srdce mi sevřel strach prudce – jako bych posledně, posledně dnes ráno mu políbil ruce! – – „Přijdeš-li v poledne?“ já se ho ptal, vážně mě políbil, v náruč mě vzal, na čelo chvějící rukou mi sáh’, šeptal jsem: „Brzy přijď, tati!“ Ale teď puška zaštěkla v tmách, sotva, už sotva se vrátí! – Nešel a nešel! Domů jsme šli, doma jsme čekali znavení, mdlí, ve vzduchu umíral mouchy bzuk jen, ani zvuk, ani zvuk z dáli! Hodiny tikaly s bílených stěn, vteřiny v minuty tály... Ale já hlavu měl na kolínkách, pytláckou pušku štěkati v tmách, 61 štěkati ostře znovu a zas u kamen zděšen jsem slyšel... – Ticho! V něm kroky! To jeho byl hlas! ... Prvně jsem plakal, že přišel! – 62