ZVONY V MLZE.

ZVONY V MLZE.
Ó, po letech v bělavé mlze zas ty zvony se ozvaly prudceprudce. Ó, jaký to divný, jak mocný hlas, až provazy praskaly v ruce! A vrazily v mlhu a vlétly v les a divoce letěly mýtí, až k myslivně bílé, kde starý pes mhou tesklivě začal hned výti. Však drsný a jásavý zvonů zvuk se roztekl prostorem plání, a vlny už rozlité v ticho luk mhou padaly se svahů strání. A něco též vzlykalo v korunách, a mnoho též rozbily kmeny, [5] kdes v dáli zvuk ztišený mlhou táh’ tím prostorem neumořený! Tam v dáli zvuk do mlh se tiše ryl a zlehka se třepetal vzduchem, už nikoho, nikoho nechytil a nedojal jasem ni vzruchem. Jsme zvony a máme též místo své, kam vnikneme čistým svým hlasem, nás vichřice se skalou šedou rve, a prostor nás umlčí časem. A jestli zvon jako ti jiní jsem, v kraj smutný když musím též zníti, já chápu přec, všade že nevniknem’, my vniknem’, kde člověk jen cítí. Mé slovo je přímé, a zavěšen já nejsem též jako zvon nízko; však myslím: Nás pochopí pouze ten, kdo duší a srdcem nám blízko. Mne proto už neděsí, když můj cit a jméno mé kalem kdos vlekne! Pes zvony když slyší, vždy bude výt, a člověk, jenž věří, přec smekne! – 6