JITRO.

JITRO.
Zas po noci smutné, jež dlouhá se modrala v korunách stromů, již záclonou světelná prouha se vplazila v ložnici mou, a špačků křik se staré hruše se zachvíval prochladlým vzduchem, sen bělavý vyšel z mé duše, sen plachý, jak z jara sny jsou. Tu okna jsem otevřel zticha a lokal jsem ranní vzduch svěží. Jak voněla rozmoklá lícha! Jak voněl ten kvetoucí strom! A tonul jsem v přílivu záře, jež zlatila střechy a štíty, vzduch svěží mi zulíbal tváře, už skřivan pěl ve vzduchu tom! 13 A viděl jsem opět se rousat dav pasaček ve vlhké trávě, hus kejháním, žvatláním housat zas oživnul prostranný dvůr, a na větru chladném, jenž čelo mi ovíval měkce a plaše, se na dvoře prádlo zas chvělo a kývalo s bělavých šňůr. A vozy tak vesele jely, tak vesele práskaly biče, a střechy a štíty se rděly, jež poléval sluneční svit, pump vrzání slyšel jsem zase, už slepice křičely venku, a v oknech mých, tonoucích v jase, tlum holubů bílých se kmit’. Tu zvláštní cit vyrůstal ve mně, cit podivný, dětinský, měkký, a duší mou zatřásl jemně, když po střechách rozlil se nach. Mě bolí, že po onom jitru den teprve přijde, a večer že mdloba už bude jen v nitru, a květy snů pokryje prach! 14