OTEC.
Podzimní šero splývalo,
zvolna a zticha se stmívalo,
jenom pes ozval se na dvoře,
služky zpěv zalétl ke mně,
šelesty kroků v komoře
vlažný vzduch zvlnily jemně.
Večerní hvězdou zhas’ tiše den,
s matkou jsme seděli u kamen,
ticho! a z dáli ani zvuk!
otec se nevrací z lesa,
ospalé mouchy líný bzuk
se stropu na okno klesá...
„Půjdeme, hochu!“ jen řekla mi.
Vyšli jsmejsme. Myslivna za námi
60
zmizela v mlze, a stromů zpěv
vážně nám zavanul duší...
Větve a těla štíhlých dřev
jako bys postříkal tuší!
Náhle mě zachvátil podivný strach,
zaslech’ jsem pušku zaštěkat v tmách,
zaštěkat ostře v hluboku kdes,
srdce mi sevřel strach prudce –
jako bych posledně, posledně dnes
ráno mu políbil ruce! – –
„Přijdeš-li v poledne?“ já se ho ptal,
vážně mě políbil, v náruč mě vzal,
na čelo chvějící rukou mi sáh’,
šeptal jsem: „Brzy přijď, tati!“
Ale teď puška zaštěkla v tmách,
sotva, už sotva se vrátí! –
Nešel a nešel! Domů jsme šli,
doma jsme čekali znavení, mdlí,
ve vzduchu umíral mouchy bzuk jen,
ani zvuk, ani zvuk z dáli!
Hodiny tikaly s bílených stěn,
vteřiny v minuty tály...
Ale já hlavu měl na kolínkách,
pytláckou pušku štěkati v tmách,
61
štěkati ostře znovu a zas
u kamen zděšen jsem slyšel...
– Ticho! V něm kroky! To jeho byl hlas!
... Prvně jsem plakal, že přišel! –
62