LÁSKA V SENNÍKU.
Byl senník u stodol, kde tenkrát voněl bez.
Den zhasl. Večerní tma. Ticho. Pes jen štěkal
Já viděl skulinou, jak zvolna tměl se les,
a v seně vonícím jsem tiše ležel, čekal.
Neb ona přišla vždy, vysoká, hubená,
jež u nás sloužila. A jak mě na klín vzala,
já sukní lehounkou jsem cítil kolena –
mně bylo osm let – a hubičku mi dala.
A řekla: „Bože můj, to anděl z nebe tak,
jak vy teď, vypadá!“ a líbala mě dlouze.
Ty chvíle podivné! Já musil mhouřit zrak,
já dosud nechápal, já dítětem byl pouze!
A jak mě přitiskla ku prsoum vlnícím,
já chvěl se rozkoší..rozkoší... ach, to byl pocit nový,
85
a že mě opíjel, po letech ještě vím...
ve tváři lehtal mě vlas její šafránový.
Pak vždycky odešla. Já v senníku zbyl sám.
Tma z koutů rozlezla se po seně, a rovně
ve stěně skulinou mdlé světlo spadlo tam...
A smutno bylo mi, ach, smutno! nevýslovně!
86