POSLEDNÍ PROCHÁZKA V HORÁCH.
Ještě jsem vyšel přes lány zmoklé
v horský les, kde se černají rokle,
žaludy padají, prořidlý dub
líně se houpá, pavučí blýská
na travách žlutých... chví se kleč nízká,
výpar mě ovál jak z plesnivých hub.
Ticho, to ticho! Pršelo z rána.
Oblohou zticha vesluje vrána,
z mlází se kouří, a nahoře kdes
hnula se zlehka veverčí hnízda...
Někdo jde v dáli... slyším, jak hvízdá...
zaniká... zase jen hovoří les...
Stařičký lesník v kalmuku šedém,
provázen dcerou, zahalen plédem
42
cítil dnes touhu si vyjíti ven – – –
Dýchaje těžce, ve trávě zvadlé,
brouzdá se volně, tváře má vpadlé,
k západu chýlí se podzimní den...
Viděl jsem, jak se ohlíží nesa
vyhaslou dýmku; vyšli teď z lesa,
v polích se zastavil, ohlédl zas...
poslouchá... Zdá se, jakoby čekal
na stromech, kam svit západní stékal,
sojky křik, dubnových kukaček hlas...
43