VÁŠNIVĚ.
V šatečkách bílých jako sníh,
jako sníh –
rci, proč se výstražně prstík tvůj zdvih’zdvih’,
zticha zdvih’? –
sklouzni jen zlehýnka,
malá má malinká,
do loktů mých,
loktů mých.
Na stromy – dumají šumíce –
padá svit stříbrný měsíce,
zmodral svit měsíce –
noc je tak smutná a tichá, tak tichá...
vůni zem’ dýchá –
tak žádostivě dýchá a dýchá,
noc je tak smutná a tichá,
tak tichá!
91
Chopin teď zaplakal nocí tou
hvězdnatou,
na nebi přes měsíc obláčky jdou
(přes duši šedivou mlhy tak jdou,
tiše tak jdou – –),
světlušky zakmitly v trávníku kdes – –
Po rosných krůpějích
měsíčný bílý sníh
rozlil se měkký a vklouzl též v les.
A ty tak bledá v loktech mých
sevřených – –
a ty tak teplá, na rtech smích –
prstík tvůj k ústům se ještě zdvih’ – –
Sepjatá ruka z očí tvých
duši mou hledá a s prosbou se zvedá,
ach, ty’s tak bledá, tak bledá, tak bledá
v loktech mých,
v šatečkách bílých jako sníh...
– – – – – – – – – – – – – – – –
Jako sníh!
92