ZIMNÍ POCHOD.
Již napad’ sníh a měkce přikryl zemi
i tady v alpském údolí.
V kraj smutný a mlhavý, nezvykle němý
my vyšli do vzdálené Cognoly.
Zvuk trubky jen se mživým vzduchem třásl,
v němž jitro slabě kmitalo.
Nad Bondone v červáncích měsíc už hasl,
a pomalu na Alpách svítalo.
Mha lepila se nám na naše zbraně
v mdlém světle, jak je skytal den.
I pohléd’ jsem v údolí přes příkré stráně,
tam Trident se rýsoval zasněžen.
Tu schvátila mě dávných chůzí síla,
cos odvážného v prsou mých
ta nálada ranní zas rozčeřila,
když těkal jsem očima po stráních.
10
I vzpomněl jsem si na zvuk našich zvonů,
jenž vrážel v ticho velebné,
i vzpomněl jsem znova zas na chvíli onu,
kdy slyšíš i větvici, když se hne.
Kdy vše má jakés vznešenosti nádech,
kdy zdají se mít prudčí hlas
ty zvonky, jež náhle tě zaskočí v zádech,
kdy všecko tě dojímá v onen čas.
Kdy pláče jaksi divným rozželením
těch zvonků zvuk, jak doznívá,
kdy zdá se ti jdoucímu s blouznivým sněním,
že duši ti bílá pláň přikrývá –
Tu duši, v níž je mrtvé ticho prázdné,
a myšlenka, jež – chodec – jde
tím tichem, v těch sněhových závějích vázne
jak opilá bělostí z toho dne!
11