ZIMNÍ POCHOD.

ZIMNÍ POCHOD.
Již napad’ sníh a měkce přikryl zemi i tady v alpském údolí. V kraj smutný a mlhavý, nezvykle němý my vyšli do vzdálené Cognoly. Zvuk trubky jen se mživým vzduchem třásl, v němž jitro slabě kmitalo. Nad Bondone v červáncích měsíc už hasl, a pomalu na Alpách svítalo. Mha lepila se nám na naše zbraně v mdlém světle, jak je skytal den. I pohléd’ jsem v údolí přes příkré stráně, tam Trident se rýsoval zasněžen. Tu schvátila mě dávných chůzí síla, cos odvážného v prsou mých ta nálada ranní zas rozčeřila, když těkal jsem očima po stráních. 10 I vzpomněl jsem si na zvuk našich zvonů, jenž vrážel v ticho velebné, i vzpomněl jsem znova zas na chvíli onu, kdy slyšíš i větvici, když se hne. Kdy vše má jakés vznešenosti nádech, kdy zdají se mít prudčí hlas ty zvonky, jež náhle tě zaskočí v zádech, kdy všecko tě dojímá v onen čas. Kdy pláče jaksi divným rozželením těch zvonků zvuk, jak doznívá, kdy zdá se ti jdoucímu s blouznivým sněním, že duši ti bílá pláň přikrývá – Tu duši, v níž je mrtvé ticho prázdné, a myšlenka, jež – chodec – jde tím tichem, v těch sněhových závějích vázne jak opilá bělostí z toho dne! 11