PROCHÁZKA V OSAMĚLOSTI.

Karel Červinka

PROCHÁZKA V OSAMĚLOSTI.
Sám za městem, když večer padal němý do stromů, jaro tušících už v blízku, kol kamenných zdí mezi vinicemi já lenivě se toulal v žlutém písku. Vzduch voněl prudce nedalekým jarem, spářené vrány brázdily jej zticha, pták ještě tikal někde v listí starém, mně zdálo se, že Noc dnes nepospíchá. Že zvolna jde a trávy rozčechrává svým vlahým vánkem, pod nímž všecko jihne, já cítil pohyb, který neustává, tajemství sladké – slabá proň jsou slova – pel nesetřený – velká láska nová, já cítil sílu, jež i padlé zdvihne! [16]