PÍSEŇ VEČER, KDYŽ PŘICHÁZELA TMA.

Karel Červinka

PÍSEŇ VEČER, KDYŽ PŘICHÁZELA TMA.
S touhou se ještě navracím, po tobě s touhou se obracím. Večer je zase plný ticha, holubů zmlkl tichý let, náměstí přešlým deštěm dýchá, od stolu jak jsem hlavu zved’. S touhou se ještě navracím, po tobě s touhou se obracím. Hory se zdají jasnějšími, třebas už večer nadchází, jako niť stříbrná sny mými podoba tvá mě provází. S touhou se ještě navracím, po tobě s touhou se obracím. Dítě mé zdřímlo, žena tiše odchází vedle z pokoje. Na stole z růží vůně dýše, v duši mé ticho, ticho je! 106 S touhou se ještě navracím, po tobě s touhou se obracím. Jakoby záblesk žhavé lásky zase mi srdcem, duší jel, jakobych hladil tvoje vlásky, teplou a celou tě v loktech měl. S touhou se ještě navracím, po tobě s touhou se obracím. Ale noc umdleně svá víčka zavírá, všecko ztichá již, osudu zlého plachá hříčka, skláním svou hlavu níž a níž – – S touhou se ještě navracím, po tobě s touhou se obracím. Nemáš už barev, není vzletu v sladkém tom citu zvíření, okolo hlavy poletuje tu ztišené jakés smíření. Odkopneš! Já se navracím – Raníš! Já polibky odplácím – – 107