TRIDENTSKÁ EPISODA.
[3]
ODJEZD.
Tak chtěl to osud! Jak on chtěl,
vlak zase mě přes Alpy unášel,
v jih dolů byl mé cesty směr,
o, daleko, daleko za Brener.
Teď bludný poutník severu
zde piji dech zamžených večerů,
ó, Adiže, nad břehy tvé
zde vodí mě myšlenky tesklivé!
V ten směr, kde Bressanone jest,
zřím teskně v noci plné hvězd,
když touha má mě udolá...
Mně rudá světla zamží zrak,
když zahučí po trati vlak
v jih jedoucí sem z Gardola.
5
DNES BYLO JITRO...
Dnes bylo jitro... plaché mžení v zracích
že vyvolat mi dovedlo! Svit mdlý
nám zahrával a blýskal na bodácích,
když z modravých Alp k Tridentu jsme šli.
Já snědé děvče zahléd u kukuřic,
zrak mělo černý, cikánský to zrak,
můj teplý pohled, v pestrý šat se tulíc,
mi oplatilo s pole dlouze tak!
Už z vinic čpěla vůně listopadu,
dech náš se bělal v ranním, vlhkém chladu,
jablko jedno zbylo na jabloni...
Cit z minula mě schvátil silou klamnou,
mně zdálo se, v ten okamžik že za mnou
zmizelé děvče hlavu v dumách kloní – –
6
NOTTURNO.
Noc zádumčivá věšela už stíny
na modré Alpy, z roklí voněl spánek
zavlhlé země, z jihu od Fersiny
mi žhavé čelo líbal měkký vánek.
Vlak zahučel v tom z nedaleké hráze.
Ten k jihu jel v noc vlahou, plnou hvězd.
V ten okamžik já oddechoval snáze,
v tu stranu zřel, kde Italie jest.
V tu jižní stranu do noci zrak noře,
já cítil v duši nekonečné hoře,
a stesk, pro který nemám ani slov.
Já cítil touhu, touhu ve své hrudi,
jež chvěje mnou a do dálky mě pudí,
jež jižní nebe chce mít za příkrov.
7
VOJENSKÁ MŠE.
Šedivé jitro vstávalo líně,
zívajíc ještě ospale,
čpěl v ulicích vzduch po rozlitém víně,
a pršelo, pršelo zoufale!
Byla mše krátká! Trhnutí zvoncem!
O Bohu vojáků několik vět! –
Rakouská hymna zatřásla koncem,
z vojenské mše jsme kráčeli zpět.
A šedivé jitro promnulo zrak,
to hudba snad naše jím zatřásla tak,
tři děvčata zahléd’ jsem z našich řad.
Dvě babky a také jeptišky stín,
pak v sandalech mih’ se kol kapucín
v ulicích, do kterých pochod náš vpad’ –
8
VEČERNÍ.
I vyšel jsem a viděl vzplát
na nebi v tmě hvězd tichý pád,
sto žhavých očí – hvězd – blýsklo z tmy
a zraky jaksi zahřálo mi.
A jižní noci vlahý vzduch
ni zvukem nezčeřil mi sluch,
a touha mi začala ňadra dmout,
to po té, jíž nemohu obejmout.
To po té, o níž sny si tkám,
a s níž se nikdy nesetkám,
– já nesetkal se s ní dosavad.
Já jenom tuším, jaká jest,
když vidím s nebe svit zlatých hvězd
v tmu padajících zahrávat.
9
ZIMNÍ POCHOD.
Již napad’ sníh a měkce přikryl zemi
i tady v alpském údolí.
V kraj smutný a mlhavý, nezvykle němý
my vyšli do vzdálené Cognoly.
Zvuk trubky jen se mživým vzduchem třásl,
v němž jitro slabě kmitalo.
Nad Bondone v červáncích měsíc už hasl,
a pomalu na Alpách svítalo.
Mha lepila se nám na naše zbraně
v mdlém světle, jak je skytal den.
I pohléd’ jsem v údolí přes příkré stráně,
tam Trident se rýsoval zasněžen.
Tu schvátila mě dávných chůzí síla,
cos odvážného v prsou mých
ta nálada ranní zas rozčeřila,
když těkal jsem očima po stráních.
10
I vzpomněl jsem si na zvuk našich zvonů,
jenž vrážel v ticho velebné,
i vzpomněl jsem znova zas na chvíli onu,
kdy slyšíš i větvici, když se hne.
Kdy vše má jakés vznešenosti nádech,
kdy zdají se mít prudčí hlas
ty zvonky, jež náhle tě zaskočí v zádech,
kdy všecko tě dojímá v onen čas.
Kdy pláče jaksi divným rozželením
těch zvonků zvuk, jak doznívá,
kdy zdá se ti jdoucímu s blouznivým sněním,
že duši ti bílá pláň přikrývá –
Tu duši, v níž je mrtvé ticho prázdné,
a myšlenka, jež – chodec – jde
tím tichem, v těch sněhových závějích vázne
jak opilá bělostí z toho dne!
11
NÁLADA Z DÁVNA.
Ty večery dnes oživly tak ve mně,
u stolku v Praze – kdy noc se už plouhá
do zmlklých ulic – jak jsem sedal němě,
a se stěny kyv hodin zpíval zdlouha.
Ty večery, kdy někdo dole hrával
arii známou a ten kvapík rychlý,
kdy kouzlem svým mě smutek obetkával,
a ulice – jak vymřely by – ztichly.
Kdy zavoněl čaj na mém chudém stole –
v tu arii, jež naříkala doledole,
třesk dveří vryl se, trepek šelest plaše
po chodbě přelét, zanik’, zmizel zase,
– kdy chvíle jsou, kdy nic už nehýbá se,
jen srdce tluče, tluče srdce naše!...
12
ÚNOROVÝ DEN.
Dnes v únoru má hlava chýlí
se do dlaní, a žal v ní tkví,
řad pinií sníh zakryl bílý
i tu v mém smutném vyhnanství,
chlad marných vichrů od Gardola
z mé duše upomínky volá,
stesk o mé sny se ovíjí,
park před okny už tmí se mými,
nad keři jeho ztemnělými
se chvěje pýcha pinií.
Na latích jak by mřela réva
dnes v únorový chladný den,
na větru, který neumdlévá
a znova buší do oken,
a jenž i tady na pavlači
pár zvadlých stvolů v květináči
zas chytá do svých úderů –
až k moři někam zaletuje,
a roveretské čechrá thuje,
ten mrazný posel severu.
13
A chvíle je, kdy zalit šerem
je opět rozčeřený vzduch,
kdy v bílou dálku za Brenerem
vždy zalétá můj teskný duch
přes hradby hor, skal zasněžených
a úvozy cest rozjezděných,
přes opuštěné hřbitovy,
jež kouzlí z rozpálených skrání
běl zasněžených, pustých plání
a ztemnělý les jedlový.
Já cítím v snech svých vůni jeho,
vran jeho slyším teskný hlas –
do toho lesa vzdáleného
já nepřišel už dlouhý čas –
a dobře vím, že v mlžné dáli
on ztopený v svit namodralý,
jenž v jeho hloubi shasíná – –
ó, dobře vím, že v tuto chvíli
po větru, který v jih sem kvílíkvílí,
mi vzkazuje, že vzpomíná! –
14
DNES V ROZTESKNĚNÍ.
O, odkud ta podivná lítost,
proč zase mnou zachvívá,
proč opět mi zalévá bytosť
ta tesknota šedivá!
Dnes plakal bych. U krbu teď
jen sedávám nejraděj,
když plameny zkrvaví zeď,
a v hrudi mé beznaděj! –
Ó, odkud ta podivná lítosť
a proč se opakuje,
proč znova mi zalévá bytosť,
když s večerem ztemněly thuje
a rozprchlé sny mé chytá
do ruček svých Margueritta?
15
PROCHÁZKA V OSAMĚLOSTI.
Sám za městem, když večer padal němý
do stromů, jaro tušících už v blízku,
kol kamenných zdí mezi vinicemi
já lenivě se toulal v žlutém písku.
Vzduch voněl prudce nedalekým jarem,
spářené vrány brázdily jej zticha,
pták ještě tikal někde v listí starém,
mně zdálo se, že Noc dnes nepospíchá.
Že zvolna jde a trávy rozčechrává
svým vlahým vánkem, pod nímž všecko jihne,
já cítil pohyb, který neustává,
tajemství sladké – slabá proň jsou slova –
pel nesetřený – velká láska nová,
já cítil sílu, jež i padlé zdvihne!
[16]
ŠTĚSTÍ.
Věř, není Štěstí, jak jsme o něm snili,
vše pošlapal nám život, pedant suchý,
jak bychom v poušti, jest mi nyní, zbyli,
šli v marné dálky, sami bez předtuchy.
Věř, není Štěstí, které rány hojí,
– je vůbec toho, co tě blaží, málo, –
klid, jejž si najdeš, tebe nespokojí,
je škvárem, co tě plamenem dřív hřálo.
Před lety dávno, já se pamatuji,
však bylo Štěstí, nyní v stínu thují
pod jižním nebem na ně vzpomínám si.
Sukýnky mělo sotva nad kolínka,
zrak mělo tmavý, ústa pramalinká
– k jeptiškám v klášter odvezli je kamsi.
17
RUCE.
Vše ztichlo. Podivný ten večer v cit mi nesáh’!
Šel klidně okolo a zmizel v píniíchpiniích.
Jen ruka neznámá se třásla na klávesách
a valčík italský dnes rozvázal svůj smích.
Ó, ruce neznámé, čí prsty jako z vosku
tak bílé, malé snad – to hrály v onen čas –
Ty zeleň Vzpomínky v mé duše vily trosku
na plesy lednové a skvělých sálů jas.
A já jich nepoznalnepoznal, těch bílých rukou malých,
už tony veselé se vzduchem vzdálily. –
A já je líbat chtěl – jež v citu mého kalich
takt měkce houpavý dnes marně nalily.
18
MOUCHA.
Má moucho malá, vyzáblá a suchá,
dnes v deštivý den, déšť kdy voní hojný
ze zahrad venku, které právě cuchá
z Alp severních teď vítr nepokojný –
já znechucený psáti paraboly
tvé tílko jenom zticha pozoruji –
jak nemocný vím pouze, kde to bolí,
a jako mrzout nic už nemiluji.
Dny počítám jen v této blbé poušti,
stesk po minulém i tu neopouští
mé myšlénky, v mou přítomnosť se vtírá.
Sám dobře znaje celou bídu svoji,
jak zajatci jsem po ztraceném boji,
jimž vítěz i nůž na chléb odebírá.
19
PÍSEŇ POMÍJEJICNOSTI.
Za sto let někdy, rozpadlý už v prach
pod uschlou travou, v podzim šelestivou,
spát budu kdes, nad sebou země sáh,
dech zimy s jarem vystřídá se nivou.
Ti mrtvi budou, jimž jsem ublížil,
ti mrtvi budou, kdož mi ublížili!
Prach bude z těch, jež věk náš ponížil,
prach bude z těch, jež my jsme povýšili!
Prach ze všeho a ze všech zbude jen,
prach bude z rakví dávno shnilých stěn,
prach bude z mozku – zmizí vše a shnije.
Čím jména zvuk? Čím slávy mělké zvuk?
Vroucího srdce neztišený tluk –
vše bude pouze – stará historie!
20
ÚRYVEK.
Je jarní den! Vše dýše vůní,
vzduch zperlenou je svěžestí!
Mě vlákalo to na výsluní
na strmou skálu vylézti,
kam slunce paprsky své slévá,
a kde už zase pučí réva
na stráních smavě zelených,
dnes obzvlášť, stesk kdy začal hlodat,
svou duší chci se snění oddat,
nečinně hledět v dálný jih,
do slunných dálek třpytivých,
přes údolí a přes rokliny,
na vlahém větru od Fersiny,
zrak dát’ si zbodat jasem řek,
dnes, obzvláště dnes mě to nutí
jen ulehnout a vzpomínat,
na slunci ležet bez pohnutí,
zatopen všecek jasna žlutí
v mdlém rozvanutí myšlének.
21
A prostorem neohraničen,
před sebou míti volný vzduch,
o žalu vědět, že je zničen
ten neodbytný, starý druh –
ó, jaro, celé jaro chápat,
od jitřních mlh až v slunný západ,
den jeden celý jasný mít,
svou bytost v jeho svěžest vstřebat,
jím dát’ se zmámit’, ukolébat,
a jako silným vínem zpít’ –
a stejnou mlhu v očích mít,
jak po Marsalském bývá víněvíně,
a stejnou mdlobu, která líně
si ulehá do údů všech –
v té mdlobě, která víčka tíží,
však přece jen mít pevný zrak,
bych mohl hledět za Adiží,
té kalné mdloby hustou mříží,
za Adiží ve skalách těch...
22
ZBYLÉ HNÍZDO.
Když všecka hnízda obydlena
jsou pod krovy a na zdech zas,
když rozlévá se všude jas,
a světlem píchá bílá stěna,
a večer, večer, den když shas’,
a hrdla ptačí umlčena....umlčena...
Vlašťovčí tílka unavená
se tisknou k sobě v noční čas.
Jen jedno hnízdo z lonska zbylo
a prázdné visí na stěně,
v něm letos nic nešvitořilo.
Mně zdá se, den když shasíná,
že zbylé hnízdo vzpomíná
a dosud čeká – zmateně...
23
STROMY.
Dar prvé vesny stromy zase vzaly,
a vlhkost mízy prolila jich těla,
po dlouhých deštích zjasnělé dni vzplály,
kraj oblívala jasná záře vřelá.
Vše oživnulo. Šedou barvu strání
už zelení svou jaro postříkalo,
na Dos di Trento prvé klokotání
za tiché noci v háji zavzlýkalo.
Už kvetly třešně, sbělelo vše všade,
už révy dávno byly převázány,
na jižním větru štíhlé stromy mladé
se zachvívaly zlehka rozhoupány.
Tu láska k stromům podivná a stará,
jež z modrých lesů v svět mě doprovází
a v stejné touze po těch lesích hárá,
mé lhostejnosti provalila hrází.
24
I pronikla mi měkkým steskem nitro,
když kaštany jsem uzřel kvésti prvé,
jichž bílé květy rozhořelé jitro
zas namáčelo do své rudé krve.
l akátů květ touhu opět marnou
v mé hrudi zkypřil v dálce po pevnosti,
kde na hradbách vždy kvetly před plovárnou,
ty drahé květy mojí minulosti.
A jak by mladost oživnula ve mně,
má mladosť plná zmizelého snění,
k nim stará láska objala mě jemně
a zlatí dosud všední bouří denní.
Na konec všeho, jenž se v temnu tají,
s jich tělem v zemi v lásce objat splynu,
na rakev až mi poslední dar dají
a pro úzký hrob vůni svého stínu.
25
VZPOMÍNKOVÝ TANEČEK.
Má Márinko, vy před patnácti léty,
když pro tanec vám nestačily špičky,
na dvoře, víte, kdy jen flašinety
vám roztočily ihned pantoflíčky,
mazurky jakés kolíbavé kličky
když unavily naše dobré tety,
když nohy se vám pletly do sukničky,
jak zahřměl kvapík divě rychloletý –
čas usušil vám upocené vlásky...
já tenkrát jsem vás pohlavkoval z lásky,
kohoutí ocas k vůli vám jsem zplenil...
Jak četník tenkrát s peřím na čepici,
s dřevěnou šavlí nedoved’ jsem říci,
že rád vás mám a že bych se rád ženil!
26
OSAMĚLÝ DŮM.
Do vsi jsme došli. Jarní byl den,
slunný byl den a teplý a snivý,
kvetlo už všecko, osamocen
viděl jsem dům se bělati v nivy.
Vinice nad ním táhla se v svah,
v poli se ostře černali muli,
na slunci píchal, leskl se prach,
na větru sotva trávy se vzdmuly.
V samotách domy u tichých cest!
Podivná zdi! – Oprýskaná jest, –
žlutavé dvéře, rezavé kliky. –
Vyjdi teď před váš dům, hezoučká, zde,
zacloň si oči – teď chodec kol jde,
žizní, a jemu – stačí tvé rtíky.
27
NÁS PORANILO...
Nás poranilo něco – před lety, dávno tomu,
hmyz nějaký nás jistě uštípnul jedovatý,
však my se nesvěřili nikomu, pranikomu,
a nyní dál se šíří ten starý neduh klatý.
A smutek ustavičný nás nyní obestírá,
do prsou nenávisť on nám vsadil ku všem lidem,
čas minulý ty staré nám rány otevírá
a prchavým je hojí – spíš hojiti chce – klidem.
Nadarmo! Nevěř ani, smích náš že smíchem pravým,
ni slzám nevěř, nevěř těm slzám křečovitým,
náš smutek už je tichým – rozlitým vínem vpitým.
Pár vyrudlých skvrn ještě čpí rouchem smutku tmavým,
tu naši nemoc léčí čas – lékař neobratný –,
hrob nezahrabal zcela on prchavý a chvatný.
28
MÉMU PSU, PORETTOVI.*)
Můj Poretto, je zase večer vlahý,
noc kape sem už zvolna polohlasá,
krev oblévá hor osněžených tahy,
tma zardousila obraz Soprasasa.
Jen vodu, vodu železitou z Rabbi
nemocen piju, obživnuvší s květy,
dnes melancholický a dosud ještě slabý
hřích pášu vůní prvé cigarety.
Můj Poretto, my vrátíme se přece
v zem’ na severu, bude nám jak ptákům,
jimž uvolnil se žalář jejich klece.
Tam uslzeným zjevíme se zrakům,
u kamen lehneš, v pokoji mém tichém,
mé malé ženy oživeném smíchem...
*) Zcepeněl 9. září 1895 v Tridentu.
29
ROZTOUŽENÍ V PODJAŘÍ.
Po dlouhých letech sladký cit mnou hnul,
já zlehýnka vlásky tvé rozhrnul,
děťátko malé, já na klín tě vzal,
zlehka tě pohoupal.
Už večer, večer v jizbu se táh’,
mha bílá se trousila po střechách,
den umdléval, umdléval, zticha zhas,
mhou prostřikly zvony svých zvuků jas.
Děťátko, usnulo’s. A já jsem vstal,
ztichounka, abych tě nezburcoval,
zašel jsem k oknu, zřel do tiché tmy.
Šedivý večer! Bez konce žel!
Srdce mi rozbouřil, zakrvácel
a oči orosil mi!
30
MRTVÉ SESTŘE.
Ty šestnácte let v hrobě tlící již,
má bílá sestro, vstala’s v snění mém,
pod měkkou trávou zapomněna spíš
tam na hřbitově prostém, vesnickém.
V rakvičce svojí z lesknoucího cínu
pod zlatým křížkem v smutečních vrb stínu
šestnácte roků, šestnáct roků již,
má bílá sestro, zapomněna spíš.
A pošel králík, jejž jsi líbávala,
pes zcepeněl už, jejž jsi milovala,
nic nezbylo tu, já jen tady zbyl,
a tvoje panna v prádelníku starém,
tu, kterou někdy dostala jsi darem,
a suchá kytka... kdo tu kytku svil?
31
PO ŽLUTÉM PÍSKU NAPOSLED..NAPOSLED...
Po žlutém písku naposled
kdož slyšeli jste plaché krůčky její
v stoletém parku odcházet
a za ní kdož jste zřeli v beznaději –
Kdy vodotrysku šplounání
v noc pohřížuje svoje měkké zvuky,
– kdy ještě cítit na skráni
to měkké teplo malé ženské ruky...
Nám lépe jest, nám zbude v duši
stesk blouznivý, ač ani Čas
slz v našich očích neusuší.
Ne, že jsme žhavou touhou práhli,
ten sladký cit se vrátí zas...
že mohli jsme – a nedosáhli!
32
I MYSLEL JSEM SI...
I myslel jsem si, jak to bývá,
že pro mne ještě teskní snad,
když otevřeným oknem dívá
se v letní noci vlhký chlad.
A z dálky drožky hrčící
když doléhají temně k ní,
a když jde naší ulicí,
že chvěje se a rozteskní.
Můj Bože, ona stloustla však,
a slzy nezamží jí zrak,
jí směšny jsou mé elegie.
Ó, v duchu zřím ji zlomenou
liliji bílou s migrénou,
jež karlovarskou vodu pije..pije...
33
LETNÍ VEČER.
Po žhavém dnu dnes usínala zem’,
ve světlou zeleň moruší a fíků
noc zlehka vešla, v tichu tesklivém
do zahrad lehla v stínu čilimníků.
Hvězd světlo vzplálo, nebe ztemnělé
jak špendlíky jím bylo propícháno –
ó, osvěžení jakés veselé
vzduch rozjasnilo, vůní promícháno...
A na ni, bíloubílou, vzpomněl jsem si náhle,
vzpomínka na ni v duši se mi vrací
z dnů parna, nudy a z dnů trávy zprahlé.
Já viděl jsem ji kdesi v restauraci
s báječnou nožkou, nekonečně malou,
se spodničkou spod sukní povyvstalou.
34
VOJÁCI POČÍTAJÍ.
Vojáci počítají
dny, kdy už konec býti má,
kdy děvče, které mají,
je v domově jich sobjímá.
Na strážích opuštěných,
kde stáli v žáru paren,
na skalách rozjízvených,
v pevnůstkách u pracháren –
ve strážných budkách neuměle
čtu psaná čísla, z kterých cele
jich touhy ke mně vane žár...
Ty, která čekáš v rodném kraji,
vojáci naši počítají
svůj návrat za čtyři a pár.
35
Ó, NEVĚŘ...
Ó, nevěř, vše že utišeno jest,
a kdyby někdy řekly to mé sloky,
lží je to, jež mi poskvrnila čest,
a ke lži, dítě, nezbloudí mé kroky.
Ne dítě, paní, vzácná paní již –
ó, nevěř, nevěř – z duše kathedrály
Madonna bílá nikdy nezmizíš,
tam visíc jako jiné ideály.
V šatečkách krátkých zpola dítě – však
jak v dnešní době stejně žhavý zrak,
jenž hladinu mé duše kdysi zpěnil...
Podivné oči! Pichly hlouběji!
Ukradly štěstí! Vzaly naději!
A stejně planou! Čas jich neproměnil...
36
A JEŠTĚ TANEČEK.
Vzal jsem ji zlehýnka, bělounkou, křehkou,
v Sardagni k tanečku vzal jsem ji, vzal,
při hudbě vesnické jako pták lehkou,
šatečky bílé jijí roztancoval.
Pěkně se uklonil, jako to bývá
v hospůdce v Sardagni na vrchu tam,
kde se to při víně nejlépe zpívá,
– vzal jsem jí hubičku, – byl jsem s ní sámsám.
Večer byl mlhavý. Domů jsem šel,
za mnou se nápěv dál soumrakem chvěl,
duši mi zachvátil podivný žel –
Bylo mi, jak bych jí něco měl říc’,
lítosť jsem cítil, že vyšla mi vstříc,
že jsem jí líbal a neuzřím víc...
37
PLAVCI.
Po roce plavci z moře se navrátili zpět,
osmahlí jižním sluncem a jako z bronzu pleť,
šli dále do vsí horských, jich mužné postavy
skryl mezi vinicemi podvečer mlhavý.
A v radosť navrácení, ó, v celou radost jich
a ve veselosť volnou i v svobodný jich smích,
já vida je, dnes vžil se, a bylo mi jak jim,
mně zdálo se, že odtud se domů navracím.
I zřel jsem bílý statek, a u dřevěných vrat
ve vzduchu mlžném, jarním svou matku s bábou stát,
les tmavý z pravé strany jak v soumraku se tmí.
A šedivý náš oráč před vrata vyšel též,
za statkem v temnu už se mdle rysovala věž.
a topolová alej v tmách ztrácela se mi...
38
JAK LODI JSEM...
Jak lodi jsem, jež z dávna k břehu
po bouřích zase přistály,
v své duši cítím sladkou něhu
a pocit jakýs nestálý.
Svou prchavostí spíjeje se,
na chvíli v něčem utkvívám,
než plachta k cestě rozedme se,
svou pevninou se zabývám.
Však i když napjata jsou lana,
a loď je k břehům přivázána,
dál s vlnami loď chce se rvát.
Když příliv o ni vlny tříští,
ta loď se chvěje v přístavišti,
jak bouř by chtěla, ač smí stát...
39
NÁVRAT.
K návratu jsme se přichystali,
pod námi už se hýbe vlak,
naposled jsme se zobjímali,
a teď nám nějak volno tak...
Nivami, lesy ujíždíme,
divoce letí vše kolem nás,
tiše se krajinou rozhlížíme
v myšlénkách, až nám doutník zhas’.
Změkčilá chvíle! Loučení krátké!
Za námi všecko je to tam!
Důvěrnost řečí! Tajemství sladké!
Vycházky večer k samotám!
Polibky plaché! Vůně mdlá vlasů!
Přísahy, přísahy napořád!
Taková světélka zjasnělých časů!
Kterak se netěšit, neohřát!
Plnými doušky všecko jsme vzali,
za námi jen se zamžel zrak....
Naposled jsme se zobjímali,
a teď nám nějak volno tak...
40
PŘEZIMUJÍCÍ ÚHOR.
[41]
PŘÍCHOD.
Přes vlhkost prázdných luk van větru táhne.
Na slunci srpnovém za loukou niva prahne,
ó, zprudka voní to po opožděném seně –
já cítím zvolna, jak jde podzim odměřeně.
Kol niv se zatáčí, přes lada zpráhlá kráčí,
traviny chladnými už dešti zase smáčí,
za ženci, s kosami již vyšli z sžatých polí
jde zticha, upřeně se dívá v úhor holý.
Před sluncem srpnovým si zrak zastírá zlehka,
pod nohou s praskotem se drolí tráva křehká,
co slunce vylévá se ve kraj sesmutnělý,
v sen spících zajíců se nahýbá tam v zelí.
Ó, pušky s třeskotem v krok jeho odměřený
teď vpadly divoce, když stanul zamýšlený
a ruce spálené na horké čelo kladl. –
Jak zašel, s jabloně list žlutý tiše spadl...
43
ITALSKÁ PODZIMNÍ.
Je zářijové slunce mdlé,
jež z mračen časem prodere se.
Na větru chvějivě se třese
žloutnoucí listí povadlé.
A ptáci už se vydávají
na cestu k jihu přes moře,
slepice teskně krákorají
v chladnoucím písku na dvoře.
Už vlaštovky teď teplo hnizd
pod krovy opět opustily!
Jak divně stromy šelestily,
když chladný vítr v listí hvizd’! –
– – – – – – – – – – – – – – – –
I stesklo se mi, stesklo zase,
sám nevímnevím, po kom pojednou,
teď podzim když sem ubírá se,
teď luka když zas sešednou.
44
Jakobych letěl s ptáky zpátky,
přes moře v dálku, v slunný jih,
přes cesty, lesy, křižovatky,
přes bílé mlhy zmoklých lích.
Tam někam, teď kde réva zraje,
mok rudý palčivé sny tká,
z vesnické krčmy v ticho hraje
veselá hudba italská.
Zřím ramen oblých blesk se točit,
a žhavých očí lesk zřím plát,
kdy nevíš, začnout kde, jak počít,
v šelestu sukní kam se dát –
Adiže může zpívat dále
v svém řečišti svůj horský zpěv.
Je víno dnes a hudba v sále
a v žilách rozžhavená krev...
45
ŽLUTÝMI ALEJEMI.
Vyjel jsem z rána alejemi,
– den už se probudil zpola –
spadalých listů závějemi
svistila zlehýnka kola.
Slunce už vstalo nad mlhami,
z plástve jak zlata by skuté,
viselo tiše nad nivami,
v koruny zablýsklo žluté.
Žlutými, žlutými alejemi,
povadlých listů závějemi
svistila zlehýnka kola.
Něco tu ve mně umíralo,
vroucně mi duši objímalo,
šeptalo, kalně se usmívalo – – –
46
ZPĚVAČCE Z KRUCHTY.
Co větry podvečer se v oknech ztišují mi,
prach z poutí dalekých se na nohou mi bělá,
ty v mojich myšlénkách s chvílemi večerními
jdeš v bílých šatečkách, ach, bílá, bílá celá.
Máš ruce sepjaty, zpěvačko z kruchty bledá,
máš copy s ramínek splývavé dlouze, dlouze,
když vůně kadidla se vzhůru k nebi zvedá,
tu zpěv tvůj v sordinách zalétá za ní v touze.
Však Bůh tě uslyšel, v oblacích který sedá.
– nad kůry andělské tvá píseň jasněj zněla –
Svou rukou pokynul, zpěvačko z kruchty bledá.
A k Sobě v modro tam, kde andělé jsou pouze,
kam křídel neměvší, jsi dolétnouti chtěla,
tě z kruchty povolal, by’s o velkých mších pěla...
47
PODZIMKOVÝ VEČER.
Polehku se večer chýlil, na vonící kupy sena
citronové světlo vylil, a již nebem zticha táh
slabý zážeh zrůžovělý, chladla země orosená,
mroucí motýli se chvěli po stvolech a po travách.
Koroptví křik v prázdném poli ozval se a zanik’ zase,
zajíc přeběh’ v úhor polí odněkud z tmy ze mlází,
tišším chvění listí zdá se, modré světlo vylévá se
přese svahy do údolí, měsíc, měsíc vychází.
Lovec, který navracím se z podzimního honu domů,
na zad mlčky obracím se, divným citem rozchvělý,
podél rozevřených lomů, v stínu šelestících stromů
kráčím, v duši jak v těch stromech vše se chví a ševelí.
Jakoby teď na pěšině vynořit se měla zlehka,
sedět měla, ruce v klíně, stesk už cítíc svíravý:
v duši se mi zburcovala malinká jak loutka křehká,
bílé ruce žilkovaté kývaly mi v pozdravy.
A já, jenž ji nosím v skráni, v myšlénkách i vzpomínání,
v krvi srdce jenž ji nosím, bouří jenž jsem burácel
pro ni kdysi v proklínání – – – teď se ke mně tiše sklání,
v rány moje prsty vkládá, z nichž jsem pro ni krvácel...
48
PODZIMKOVÉ UTIŠENÍ.
Ty chvíle přišly, kdy se dni zas krátí,
a mlhy začnou vlhnout v tichu lad,
kdy zbylé listí žluté začne rváti
zas drsnou rukou chladný listopad.
A jasněji teď,teď než kdykoli před tím,
já, vězeň bureau, známý kraj svůj zřím,
v les dubový teď myšlénkami letím,
v němž laně chodí listím spadalým.
Na kraji lesa myslivnu zřím, réva
už na zimu je dávno svinuta,
v kraj onen podzim smutek svůj už vlévá,
tak ticho tam, ni pták už nedutá...
Jen prázdná hnízda tmí se v stromech holých,
bič vozky s řepou se tam ozývá,
pasácký oheň jen tam šlehá v polích
v mlh mléce, které všecko přikrývá.
Ó, podzim je tam jako v duši mojí,
z vod klidných tě tam vlhkost zaráží. –
Snů mojich marných stromstrom, který tam stojí,
se v ztišených těch vodách odráží...
49
MODLITBA PODZIMU.
Do pastvin zahnědlých už před začátkem zimy
van větru odněkud teď od severu vpadá,
a třese větvemi už zase prořídlými,
mha bílá od lesů se provalila v lada.
Vše hnědne. Zpožděný svou podzim práci počal
a tříští ledovou a jinovatkou potáh’
žlutavé kaluže a v rákosinách močál,
a s dubů listí rval i s hruší na samotách.
Ó, něco skleslého, co pozvedne se stěží,
v mých snech a myšlénkách a spadalého, leží,
jak listí pod stromy, jež holé trčí v kraji.
Vše s nich je serváno, jak v mojí duši zmdlené,
a jako k modlitbě své větve obnažené
teď vlhké do mlhy prosebně pozvédají.
50
PÍSEŇ ZKLAMÁNÍ.
Usíná něco ve mně již,
hřbitov už tišším nemůže být,
k srdci když ucho přiložíš,
sotva to srdce slyšíš bít.
Na ruce když mi sáhneš teď,
řekneš, už v žilách není krev,
šeptáš mi, čekáš odpověď,
nedočkáš, uhas žár i zpěv.
Cypříš se hlouběj’ nesklání,
rakev víc ztlíti nemůže!
Ó, jak je hořké mé zklamání!
Temnější tmavé než kaluže!
Vzejde-li někdy jasný den,
padne jas jeho na trosku!
Černá krev vsákla se do tepen,
beznaděj lehla’lehla až do mozku!
51
ULICE NA NOVÉM MĚSTĚ.
Po čtyřech letech illusí a ztrát,
když srdce už jsem všemu uzamykal,
já neodolal aspoň jedenkrát
v tu ulici, jíž někdy „má“ jsem říkal,
v svém roztesknění navrátit se zpátky
a na okamžik oddati se snům,
kde odpoledne hrály kolovrátky,
ten starý uzřít oprýskaný dům.
A vešel jsem tam, ve sny ponořen,
po šedé dlažbě, sluncem rozžhavené,
však dům už loni, loni pobořen,
kde stával, teď se činžák nový klene.
Tu schválilo mě hoře neskonalé,
a v očích se mi náhle zablesklo,
po ruchu z jeho továrničky malé,
zkad kladiv zvuk zněl, se mi zastesklo.
52
Po staré kašně prostřed nádvoří,
kde domovník si večer pokuřoval,
kde večer se tak rádo hovoří,
cit marné touhy moji duši ovál,
a v roztesknění duše mé se mísil
klid bezhlasý, jenž z nových dveří vál,
jenž upomínky ve mně z dávna křísil
a starý život v snech mých burcoval.
Mně zastesklo se náhle po čaji,
jejž vařil jsem tam na svém samovaru,
po prvých verších, které potají
tam vyzpíval jsem o kvetoucím jaru,
a po milence z minulých těch časů,
na kterou myslit dosud neváhám,
jež spíjela mě vůní rusých vlasů
a věřila mým vroucím přísahám.
Mně zastesklo se po těch večerech,
kdy v pokoji jsem chodil v trepkách měkkých,
do otevřených oken vůně dech
kdy vanul tam ze sadů nedalekých,
kdy nadšený, tím večerem se zladiv,
u stolu psal jsem v krátkých přestávkách,
co na dvoře se utišil ruch kladiv,
a továrnička dole zdřímla v snách...
A já, jenž sobě ani nevšimnul,
jak letí čas, jenž všecko tady změnil,
53
jsem ucítil, že žal mi prsa vzdmul
a rozechvěním lenivou krev zpěnil!
Sny staré, jež tam bujely v mé hlavě,
jež dávno pohřbil život ponurý,
v ten okamžik se vynořily právě –
jak zbořeného domu kontury!...
54
VZPOMÍNKA.
Tak ji vidím: Bílá, malá,
kolem rtíků jemný tah,
– náhle se mi zburcovala
v nejstarších mých vzpomínkách, –
oči tichou láskou vzňaté,
drobounká a malinká,
její vlasy vidím zlaté –
zbyla mi jen vzpomínka.
Ó, rty sladké, z nichž jsem nessál
vůni lásky, já jen v snech
v náručí jí kdysi klesal,
v těle cítě vášně žeh,
v snech jen slyšel prsou rytmy,
v splnění jsem nevyvřel,
v pokoj když mi vlálo přítmí,
já jen v očích slzy měl.
55
Marný stesk mi duši potáh’,
vášně var mi v tělo střík’,
blouzně o ní na samotách,
samotář jak poustevník,
chvěl jsem se, zda někdy vzeplá,
nerozvitá rozpučí,
něžná, malinká a teplá
podá se v mém náručí.
Hudba její měkkých forem
dolehla až do mých snů,
den co den a stále skorem
v růžovém tom županu
hranila mé touhy v krystal
malinká a zmatená,
na svých rtech jsem pro ní chystal
políbení plamenná!
Tobě dík! Mých snů mi ponech
v měnivé jich podobě,
v minulých tě vzbouzím tonech,
ještě toužím po tobě,
neusládla’s v klidný pocel,
sny a touhy marny jsou,
nesevřev tě v svalů ocel,
křísím tě teď vzpomínkou.
V jiné moře zanešená,
v jiných vln, vod jiných šum,
56
dávno, dávno opuštěná
troska trčíš do mých dum,
kyneš z minulých mých nálad,
smích tvůj však mi duši rve,
lesk tvých očí cítím sálat
z minulosti bezbarvé!...
57
MINULÝ DEN.
Den zavírá zas unavené oči,
a večer už se do mé jizby chví,
ta chvíle snění, samoty už vkročí
v mých myšlének a snů mých tajemství.
Ku stolku sedám, pokoj osamělý
mě vlídným tichem zase přivítal.
Den už jsem prožil – práce den to celý –
jenž nevrle mé snění odmítal.
A nyní mohu odpoutati orly
svých myšlének a uvolnit svůj cit; –
to sladké, co mi v ňadrech nyní horlí,
pro krásu horlí, – pro to péro vzít’ – –
Sám nerušen, sám porozuměv sobě,
sám, věčně sám, když minul celý den,
já oddychuji jako po porobě
v den prvý, kdy je otrok svoboden.
Bez knuty tvojí, živote, můj vládče,
bez knuty tvé, jež dolehá v mé sny –
V tom, co jest mé, mě opusť nyní, spáče,
přej hašiš můj a sen můj nejasný...
58
MLADOSŤ.
Na stromech listí žloutne, vítr zpívá
mi do oken, žal mluví z holých stromů,
už hoří lampy, šeří se a stmívá,
když po šesté jdu z kanceláře domů.
V mých kamnech praská oheň, tichá radosť,
když sednu k nim, vždy k srdci mému sáhne,
za hory někam zmizelá má mladosť
tu zlehýnka mým sněním zase táhne.
I je mi, jak bych s pasáky byl v poli
u jejich ohňů ztracen v mlze bílé,
jak přede mnou by úhor tměl se holý.
Pečených brambor, hlavu v dlaně chýle,
já cítím vůni táhnout jizbou svojí –
i ohlížím se, kdo to za mnou stojí...
59
PÍSEŇ BLÍŽÍCÍCH SE PODZIMŮ.
Mé dítě, odpusť mi předtuchu,
jak vyrůstá ve snech mých,
sníh bílý cítím už ve vzduchu,
mé dítě, jak z cukru je sníh.
Jak ptáku je mi, když do hnízda,
v němž hledal pohovy,
mu surový vítr zahvízdá,
ó, vítr surový!
A tady, tady ve spáncích,
ó, sáhnisáhni, dítě, sem,
viď, jak to pálí v spáncích mých,
rci, zdráv-li dosud jsem.
A sáhni k srdci, – co tu tlí,
co tlí to v srdci mém?
List spadne, je-li sežloutlý,
a proč já dosud živ jsem?...
Ó, odkud síly nabírám,
proč žiju, dítě, dál –
Proč žiju, když už umírám,
proč bdím, když čas, bych spal?..
60
DNES V ŘÍJNU.
Dnes v říjnu, kdy už listí padá
na zarosenou mroucí zem,
ty, jež mě měla’s kdysi ráda,
dnes v říjnu vstala’s v snění mém.
A šaty měla’s bílé zcela
tak oděna,oděna jak andělé,
jak na mne jsi se zahleděla,
tvé oči plály vesele.
Já na tvé dlouhé prsty bílé,
jsem jediný vtisk’ polibek,
když v moje okno zasmušilé
se záblesk slunce se střech smek’.
Proč zmizela’s, a proč mě jala
zas marná touha po tobě? –
V mém snění jsi se usmívala, –
jak pomněnky květ na hrobě...
61
MŽIVÝ DEN.
Podivně truchlivý mživý den
se stromů pomalu sprchává listí,
do oken, smutně dnes do oken
večerní vítr hvízdá a svistí.
Večer se zvolna ukládá
k noci, v tmách rozhoupal večerní zvony,
všecko to kolem upadá
v jakési šedivé, šedivé tony.
Rekruty vidím nyní v snech,
podkůvky vrážejí do vlhké země
v zamlklých, rozmoklých lukách těch.
K radosti kaprálů duní to temně,
pochody, pochody zasedlou mhou,
v kalhotách barevných obránci jdou – –
62
TŘETÍ ROK.
Už tedy říjen mlhy bílé
zas nad město a nad kraj věsí,
den krátí se, a smutku chvíle
se v moji duši nalily.
Když v prázdných polích ohně vzplály,
o tobě, která umřela jsi
a na hřbitově ležíš v dáli,
sen zase křísím zpozdilý.
V mou duši vnikne příval citu,
vždy v dobu, kdy se v město vrací
zas všechno z lázní, z letních bytů,
v ruch oživlý a vířivý.
Vás, kterým smrť se v očích tají
– že pomoci vám není tady –tady –,
vás nemocné tu posýlají
do Arka nebo do Rivy.
63
A jak lilije nalomená,
jež zvolna vadne, po perronu
šla’s o mé rámě podepřená
a divným leskem plál ti zrak.
Tu růměnec ti vyvstal v lících,
stisk ruky ještě – naposledy...
A v nejbližších pak okamžicích
už odnášel tě rychlovlak.
Pak psaní malá, zrůžovělá
a s nervosními písmenkami,
z nichž cítím, vše že říc’ jsi chtěla,
a řekla’s pouze malou část.
A když už bílý sníh tu napad’,
i tobě tam se ulehčilo, –
tu s jistotou jsem začal chápat,
že nevrátíš se ve svou vlasť...
Ty, která kdys v plesové síně
vždy vítězně jsi vešla, krásná,
jež tančívala’s na Žofíně
s tou vášní, kterou mládí má...
A tou se chvělo tvoje tělo,
a tou tvé černé oči plály, –
kdy už se tomu závidělo,
jenž nevěstu tě zobjímá!...
64
Dnes utišen a slzy proliv,
jež byly tvými, vzpomněl jsem si, –
že nyní v stínu světlých oliv
pod jižním nebem tiše spíš.
Zas nad město se mlhy věsí,
vše navrací se z cest a lázní.
A dnes už nikdo nevšimne si,
že třetí rok se nevracíš...
65
PÍSEŇ ROZTOUŽENÉHO NÁVRATU.
Z honu se večer vracíme,
v mlhách se bílých ztrácíme,
s puškami na rameni
v šeru a odmlčení.
U cesty v šedost seschlých trav
zalétl vítr, a našich hlav
dotknul se zlehka jeho chlad,
v předu psa vidím pobíhat.
V dálce se koroptve svolávají,
z řeky mhy bílé vyvstávají,
postavy naše objímají.
Taková noc! že myšlenku
v hrudi mi vyvolává,
něco jak stisknout milenku,
v nitru mi našeptává.
Po honech marných za štěstím
plachou svou chůzí šelestím
zvadlými travami v noční chlad,
v předu psa vidím pobíhat.
66
V duchu tě tisknu a objímám,
ňadra dnes toho plna mám,
ku tvým snům v dálce se nahýbám.
Sladkou bych tebe sevřít chtěl
v ocel svých paží, kdybych směl,
z oblohy měsíc se nachyluje,
vítr mi v duši zaletuje....
67
PODZIMNÍ DÉŠŤ.
V sesmutnělý, rozechvělý,
ve žloutnoucí bije les.
– Přátelé mi odejeli,
a já sám tu zůstal dnes.
V zem’ se vpil před okny mými,
mlhou obzor skrývá mi.
Vítr chví šelestícími
na zahradě břízami.
Večer přišel nějak dříve,
zasmušilá smutná tma
v pršení to šelestivé
přitiskla se v okna má.
Nemoh’ jsem ji odehnati
ani světlem lampy své,
na sklo slyším bubnovati
divné mžení tesklivé.
68
Vstala ty’s v mém plachém snění,
moji hruď jsi rozchvěla,
ty, v níž klidu, lásky není,
jež mě’s kdysi proklela.
Všecko jsem ti vzal – – dnes ale,
Bože, jak dnes končí den...
Ten, kdo serval neurvale,
i ten dnes je nešťasten...
69
SKUTEČNOSŤ.
Skutečnosť přišla mrazivá, probuď se, srdce, divný to host,
rozbila mojich zvyků kruh, život, s nímž dávno, dávno jsem srost,
Bože, když bušila na dveře,
srdce jsem otevřel v důvěře.
Jako pes lehla, nehne se, na chvíli jenom odchází,
ale hned zpátky vrací se, jako led v nitru zamrazí,
ukrad’ jsem pouze několik chvil,
na toulkách divý když onen pes byl.
Polibků sladkosť zhořkla mi, bez vůně sny jsou rozváté,
cítím, když hnu se, na prsou ruce ty její žilnaté,
nadarmo, marně ji odháním,
nadarmo oči si zacláním.
Ale přec věřím, místo jest, okamžik pouhá chvíle jest,
jakoby přece usnula za nocí světlých a plných hvězd,
aby ji nevzbudil, příšeru v snách,
někdo jde v duši mou po špičkách.
70
Sladkou mi mdlobou zavře zrak, sžíhavě na rty se přitulí,
polibkem rty mi zavírá, znaven jak milenka vzdychnu-li,
jiný svět v hlavě mi maluje:
pláču, když nejvíc mě miluje – –
71
PÍSEŇ O MRTVÉM MĚSTĚ.
V poušť mrtvou život odvál moje kroky,
v mou duši balvan zapomnění letí,
jak pod travou bych dlouhé spal už roky,
pohroužen v hlubých snech,
teď osamocenosti mám jen v duši pocit,
mně je, jak v hroudách země už bych ztlel,
v tmách oněch velkých náhle ze sna procít’,
kolem se rozhlížel – – – – – – – – – – – – –
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Samota kolem jest,
bez lesku bílých hvězd,
nevyšel měsíc, tma
oblévá ňadra má.
V srdci je klid a led –
kalně můj zháší hled,
prsty mé chladny jsou,
ve vlhkosť země se strou.
Myšlénky nedosněné
v hlubiny ponořené,
v chvíli, kdy život prch’ –
vypluly na povrch.
72
Probírám bělosť jich,
jejich žel, peklo i hřích,
bělosť i jejich kal, –
jich taj jsem odmýkal.
Ó, jako v Pompeji
bych vyhrabal naději,
jich v popelu šedivém
v toužení žíznivém.
Oprášil popel a prach,
v struny jich dávné teď sáh,
zladil je v dávný jich tón,
veselí, bolesť i ston.
Jakobych rozvíral
knihu jich, listy se probíral,
ze žlutých stránek jich čet,
že voněl les, procítal květ.
A v městě jich pohřbeném
nad zhaslým jich plamenem
– – – – – – – – – – – – – – –
– – – – – – – – – – – – – – –
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
já poutník kráčel mrtvým městem oním,
to věda jen, že bouřily, kde jsem,
kde jdu a hlavu zamyšleně kloním
nad červeným svým Baedekrem!
73
STARÝ NÁPĚV.
Po dlouhých letech marných –
ó, přešla řada let,
já slyším zase hlavou
se starý nápěv chvět,
ó, sladké a jemné ty zvuky
jež jediným tahem ruky
jsi z houslí vyvolával!...
Mě v zašlé roky zpět
zanesly v zašlosti nával,
v dávno zpět,
ten nápěv když slyším se chvět...
Ó, kdybych probudit
moh’ z hrobu nitra zašlý cit,
krev pěnící moh’ v akkordy ty vmísit...
Však marno, marno...
Nadarmo mě chyt’
ten nápěv, který nemůže už vzkřísit,
co v hloubi srdce musilo už ztlet –
pohřbený dávný svět.
Do zašlosti dávné, ach, zpět,
já musil s ním zaletět!...
74
Co jiná mládež jde
po blátivé zemi zde,
poetů jiných nové se řady rodí!...
Mně z daleka do snů mých
zaletěl, v krvi se brodí,
myšlénkou, mými sny chodí
podivný z dávna zjev...
Odletěl, zmizel, jen z ozvěn se hlásí
marný a zašlý ten zpěv...
75
PÍSEŇ ZTRACENOSTI.
Něco se ve mně zatetelí,
něco se ve mně pohne teď časem,
v smutný kraj zírám zšedivělý,
zalitý zimním mdlým jasem.
Vrány jen vidím veslující
přes bílé pláně, zamlklá pole,
ztrácejí v mhách se ku vesnici
pod svahem dole.
Myšlénky černé tak odlétají
z lesů mých hlubin k všedním těm lidem,
odlétly, mhy je přikrývají,
já tu zbyl s bílým tím sněhovým klidem!
Já tu zbyl v tiché bělosti sněhu,
jakoby ztracen zavát a zmařen,
zmrzlá jak řeka uprostřed břehů,
uprostřed vrb, těch mlčících stařen...
76
PŘÍTELKYNĚ Z MINULOSTI.
Po letech zas ke mně přišla
ve vzpomínkách, zamyšlená,
když se mi už jizba tměla,
na střechách už ležel sníh.
Beze slov se procházela
v jizbě mé, pak unavena
šaty trochu nazvedla si,
usedla u nohou mých.
Hlavu svou mi položila
na kolena v zadumání,
a jak na mne pohlížela,
v očích vzplál jí dávný lesk,
hladil jsem jí úběl čela,
líbal jsem ji v teplo skrání,
vlhké ruce jsem jí tisknul,
cítě v duši marný stesk.
Vstala pak, se potácejíc
vyšla zase v město dolů,
hrkot kočárů zkad splýval,
odkud života zněl vzruch.
A jak jsem se za ní díval,
zdálo se mi náhle v bolu,
že to není živá bytosť,
minulých let že to duch...
77
UTONULÉ ZVONY.
V hluboku moře, ó, na dně kdes
vlna je bílá střeží,
neví už nikdo tam o nich dnes,
na nich sloup siných vod leží.
Pohřben zvuk, kovový pohřben hlas,
večer jich nevzbouzí vonný,
zaspaly z rána matutin čas
v hluboku zmizelé zvony.
Veliké srdce kovové z nich
více se neozve v jitru!
v zvonech těch na věky umlčelých
srdce spí jako v mém nitru.
Je mi, jak obklíčen spoustou vln
v hloubky pad s vysoka skácen.
Ležel tam na dně stesku pln,
na vždycky, na vždycky ztracen...
78
SVĚTLEJŠÍ NIVA.
[79]
PÍSEŇ SMÍŘLIVOSTI.
Je večer. Už se šeří,
tma zvolna padá sem,
a staré stromy čeří
se tichým šelestem...
Sám v parku ještě zbylý,
zřím, jak se noc už chýlí
a visí nad městem.
Tu marný cit mě zasáh’,
jak šel jsem v parku klid,
zaperlit slova v řasách
byl schopen onen cit,
zem jíhla, země měkla, –
šat bílý včera svlékla,
shas’ den, už začlo tmít...
Ó, něco minulého,
jak v šera šeď jsem šel,
se dotklo srdce mého,
když kolem park se stměl,
když zmizely v tmách domy,
když pod starými stromy
mech vlhký zavoněl.
81
Teď kdybych mohl vrátit,
jejž zašlápnul jsem, květ,
moh’ lásku láskou splatit,
já splatil bych ji hned –
teď, když se tma v park sklání,
co vzal jsem se tvých skrání,
já čisté dal bych zpět!
Slib tobě nesplněný –
já splnil bych ten slib,
jak jdu tu rozteskněný
ve stínu starých lip,
pro květ, jenž k zemi padl,
– víš tehdy! – a tam zvadl,
já, dítě, bych se shýb’! –
Věř, kdybych mohl najít’,
klid, který jsem ti vzal,
proň do daleka zajít’,
na cestu bych se dal,
prach s vedrem rád bych snášel,
jen kdybych klid tvůj našel,
já bych jej vyhledal.
Věř, dítě, když se smrákal
dnes v podjaří ten den,
že pro všecko bych plakal,
pro celý život ten –
dnes po něm stesk mě ovál,
kéž by se opakoval,
a třeba jen jak sen!
82
Však proklela’s mě hrdě,
kam chci, už nesmím tam –
ty odpovídáš tvrdě:
„Co pravíš, vše je klam!“ –
Ať klam, ať pravda! V trudu
já na konec tu zbudu
vším opuštěn – a sám!...
83
JARNÍ ROZKYPŘENÍ.
V podjaří to bylo. V prvém rozkypření;
odpolední slunce zalilo mé snění.
Dokouřil jsem tedy. Ven jsem vyšel zticha,
kudy šel jsem, všady jemně páchla lícha.
Spářené už vrány vzduchem veslovaly,
u cesty se stromky toužně zachvívaly.
Čím dál v pole šel jsem, cit mě jímal sladší,
všady bělali se s plachtou rozsévači.
Voli stáli němě u brázd otevřených,
biče zapráskaly v plochách ozářených.
Kalužin lesk píchal oslněné zraky,
už jsem v brázdách uzřel nejprvnější ptáky.
Země, matko Země! teď, jak vítr duje,
cítím, že se zase všecko opakuje.
Jako letos, tak to stejné bylo loni,
jako před sto lety, teď to stejně voní.
84
Rozkypřena staré lásce už se vzdáváš,
v roztoužení svém se mlhou obetkáváš.
Neurvaly kras tvých ostrých vichrů šlehy,
nevzaly ti pranic mizející sněhy.
Hnula jsi se sama, a už vše se hýbá,
záhy jehnědy pyl jarní vítr slíbá.
Záhy v ranních parách sladkou lásku tajíc
vzdá se srna, vzdá se křepelka i zajíc.
Milenka už vzdá se v lásky krátkém boji,
kdo už spojili se, teď se znovu spojí.
I na hrobech starých stromy, které berou
z mrtvých těl svou sílu, láskou tisícerou
v každém květu vzplají, šeříky i jívy...
země, matko země, chápu tvoje divy!
A já jen mám přání, umřít s prvým jarem,
by mé tělo z jara stromům bylo darem.
By mi z mozku, v kterém myšlének sta ztlelo,
vzaly prvně sílu, aby moje tělo,
nádoba to vášní, peň už podemletý,
dala hasnoucí svůj oheň pro jich květy...
85
FIALKY.
Vlažnější už větry vály,
a sníh mizel s městských střech,
pomalu už rozkvétaly
hyacinthy na oknech,
ku konci se únor chýlil,
citrónové světlo vylil
března prvý počátek
do ulic, v nichž zjevila se
v toaletách jarních zase
řada nových děvčátek.
Náhle mě to obejmulo,
z prudka mě to políbilo,
jaro ulicemi dulo,
zas to všecko kolem bylo
jako dávno před léty,
všecko se to rozjasnilo,
pučelo to se květy;
v hlavu mi to zajásalo,
v nitru mi to pučelo,
srdce co kdys rozdrásalo,
ztichlo teď a mlčelo,
86
jara záchvěv náhlý, přímý,
tryskal ve mně nadšeně,
myšlénkami táhla mými
vůně prvé zeleně,
na studnu jsem vzpomněl v dáli
v koutě sadu našeho – –
v čas, kdy vlahé větry vály,
hyacinthy rozkvétaly
za března kdys slunného – –
zalét jsem tam vzpomínkami,
vzpomněl jsem, tam za horami –
– pohlížeje do dálky –
unavený poutník bludný,
že u naší staré studny
kvetou už zas fialky.....fialky...
87
PRAELUDIUM.
Zabloudil jsem v pole, měkký zas a snivý,
kdy zas rozbahnění vůně táhla z nivy,
zapráskaly biče do smíchu a křiku
dětí hrajících si v slunci ve hlinníku.
Ulahodnění tu táhlo kol mé hlavy.
Větřík nadýmal se v trávách kolébavýkolébavý,
na obloze někde v modru rozezpíván
omámený jarem poletoval skřivan.
Lesy namodralé v obzoru mi kynou.
Dýmu obláčky se vzduchem lehce linou,
stáčejí se, třesou, roztříštěny plují,
jak jsem uleh v trávě a jak pokuřuji.
Lhostejný jak báča, který ovce hlídá,
nevím, co je žal, a nevím, co je bída,
šťasten, že tu ležím v slunci tich’ a němý,
kde bych mohl lehnout, že mám volnou zemi!
Samotu mám posléz! Město trčí v dáli!
Tady jen je ticho! Vůně příliv stálý!
Sotva motýl nad mnou že se zatetelí!
Patřím jenom sobě! Samoten, svůj celý! –
88
STESK PO PRAZE.
Teď prvé stíny když se v pokoj plouží,
a jarní větry zase okny třesou,
dým cigaretty nad hlavou se krouží
u stolu, kde jsem sám.
Když holubi už na protější římse
si k spánku řadou volně usedají,
já ještě chvíli kolem rozhlížím se
a mlčky vzpomínám.
I vidím v duchu podzimní to jitro,
kdy Praha za mnou v parách ztrácela se,
stesk po ní měkce zalívá mi nitro,
a třese duši mou.
Vzruch její z dálky odněkud mi doleh’
do tiché duše. Tramvají hřmot slyším,
šum věčný nesen na hrčících kolech,
zas bouří Prahou tou...
89
I vidím ji... Ji v snách si představuji
zas rozjasněnou prvým světlem jara,
kdy nad Petřínem čáry mračen plují,
kdy prvé jaro jest.
Jak blýská v slunci koupajíc své věže,
své arkýře, své kopule, své báně,
kdy prudké světlo zemdlený zrak řeže,
když už to začne kvést.
Kdy od řeky vlá jižní vítr v Ghetto,
a rozbahněním všecko vonět zdá se,
kdy chápával jsem, že už jaro je to,
s neklidem v skráních svých...
Jak mlžný obraz na zavlhlém plátně
mi její obraz v oku zase procit,
kdy léto jaro vystřídalo chvatně,
na žhavých chodnících.
A znova podzim s mlhami se plíží
do její ulic, do nichž přilil z venku
zas celý život, – a mě touha tíží,
stesk rozbolnil mi cit.
Já vrátil bych se, já bych všecko prodal
za její úsměv, v její šum se ztratil,
jak milenec jí celý bych se oddal,
že nemůže to být.
90
Co jiný život mě tu obetkává,
mé staré rány pavučinou léčí,
stesk ve mně po ní chořit’ neustává,
mnou neustává chvět’.
A touže jenom po tom, co kdys bylo,
ve vlnách žití dnešního se ztrácím...
Ó, jak by moře, jež mě pohltilo,
už nevracelo zpět!...
91
TULÁCI.
I.
I.
Kvete vše a jaro jest.
Noci plné bílých hvězd,
šeřík šíří vůni svou
zbělavělou krajinou,
hlína voní z polí sem,
pole voní nánosem,
řeky už opadávají,
v stromech co je šelestu!
Tuláci se vydávají
v bělost silnic na cestu...
II.
II.
Šaty jehlou zlátované,
v hrudi tažných ptáků cit,
vesele již slunce plane,
tlumok tedy nutno vzít...
Ó, kdo jednou jenom šel,
jednou jen se v silnic běl
na daleké cesty vydal,
v zelené kdo trávě spal
a když procit’, kráčel dál,
rudý východ slunce vídal,
92
rozprostřenou před zrakem
krajinu měl zelenavou...
soused stal se tulákem,
tlumok vzal, v dál prachem, travou
III.
III.
Rosa voní. Myšlénky mi
roztoulané hlavou jdou.
Tlumok vzal jsem a jdu s nimi,
s toulavou tou čeládkou.
S cikány já u ohniska
u kradených brambor dnes
used’ jsem, a zrak mi blýská,
v pravo pole, v levo les...
Oheň náš, ach, oheň náš,
věrní psi jsou naše stráž,
po silnici za polem
ať jde četník s chocholem,
teď kdy voní vše, vše v květu,
noc mhy bílé rozvěsí,
ať na jeho bajonetu
slunce jas též blýskne si!...
IV.
IV.
Ženo malá, bílá! Prach
s teplých tváří jsem ti zlíbal!
Sladký smích ti zrakem táh’,
rozpustilý jsi můj šíbal,
ňadra teplá jsem ti zlíbal,
naše dítě v trávě spí,
93
v plachtě jím jsem zakolíbal,
větřík tiše šelestí.
Měsíc vyšel. Nad rákosím
kotouč jeho visí teď...
Polibky tě tiše prosím,
vzdáváš se mi v odpověď,
– jako v trávě červík malý
rodí se, žít počíná...
teple my se zobjímali,
slunce jas když zhasíná,
v loktech tvých, na ňadrech tvých
hlavu těkavou jsem zdvih’,
únavou když usnula’s,
ve mně se to hlásí zas,
žene se to mojí skrání
opět mocným přívalem...
Tulák jsem, jenž nemá stání,
žiju jenom vzpomínání
po tom něčem bývalém!...
V.
V.
Opustil jsem vše i tebe,
opustil jsem svoji krev!
Nade mnou zas volné nebe,
na rtech mých zas volný zpěv!
Teplý, letní večer byl,
když jsem tebe opustil,
ty jsi spala, dítě spalo,
ve mně něco zavzlykalo,
94
byl to onen vroucí cit...
hrubého cos však mne hnalo,
v hrudi mi to povídalo,
všecko, jen ne otročit!
Prázdná silnice se točí,
v pravo jiných polí pruh,
ač mi ještě pálí oči,
prsa zdvih’ mi volný vzduch!..
VI.
VI.
Ale podzim mlhy věsí
nad truchlící krajinou,
prázdní se kraj, prázdní lesy,
s minutou, ba vteřinou
přibývá nám v hrudi žal,
v suchých travách vítr svistí,
drobný déšť neustává,
s kaštanů zas žluté listí
podél silnic spadává,
prvý mrazík cestu bělí,
sotva příval vichrů ztich’,
v cestu, kde jsme šli a zmdleli,
tiše padá první sníh,
a my ještě dále chtěli,
zimy chlad nás cestou stih.
Smutně žloutnou v sněhu stohy,
v bílé sněžné závěje
tulácké se boří nohy,
kraj se tmí, už pozdě je,
95
nedorazíš dále v sněhu,
začal sníh už padati,
večer dnes, dnes na noclehu
musíš v stohu zůstati.
Tuláku, jenž nadšeně
pustil jsi se v dálky bílé...
měsíc svítí studeně,
hvězdy jiskří v noční chvíle.
Ztichla touha, jež tě hnala
v čas, kdy kvetly fialky,
mukami tě bičovala
do dálky, pryč do dálky,
srdce bije pokojněji,
hoří mdle měsíční jas,
andělé teď přicházejí,
v ojíněný sáhnou vlas,
křídla jich se zlehka chvějí
tuláku, pojď, nastal čas...
96
STAROU CESTOU.
Cestou zas kráčíme v zeleni niv
v neděli vyjdouce z města.
Zase se stáčí jak před lety dřív
před námi stará ta cesta.
Před námi hoří slunečnem vzduch,
nad námi modro a v zadu
všedního života zaniká vzruch,
před námi plný les chladu.
V praskotu tichém zrajících žit,
v kvetoucích jetelů vůni,
vážky let kol kde se plaše jen kmit,
kobylky kde se jen sluní – –
Žáby kde jenom tesknivě
z bažiny ozvou se časem,
lekníny kývají lenivě
polité slunečním jasem – –
Starou tou cestou kráčíme zas
slunečním úpalem zmdlení,
kolem brázd, odkuď teď křepelčin hlas
v naše se ozývá snění.
97
Klasy co vítr slabý se chvěl,
ve svazek tužší a tužší
chytá mě po zašlém životě žel,
chvěje mi rozchvělou duší.
Vidím ji hořet a vidím ji plát’,
žhavými paprsky sálat,
starou tu cestu, po níž kdys rád
dal jsem se plný snů, nálad.
Vidím ty prostory oteplené,
cítím i teplé ty deště
padati ku zemi rozžhavené,
je mi jak tenkrát zas ještě.
Ale hřměl jinam života proud,
který vše serval a schvátil.
K cíli že souzeno neproniknout,
ještě jdu, abych se vrátil...
98
PROCHÁZKA KLIDNÝM VEČEREM.
Květnovým šerem, trávník jak zvlh,
vyšli jsme v ticho večerních mlh,
slavík jen zpíval, jeho hlas táh’
chvějivě z křovin po olšinách.
Chroustů bzuk jenom měkce se třás,
jak jsme šli volně, okolo nás,
třešní květ bílý voněl nám vstříc,
břízy se chvěly, tmělo se víc.
Měsíc v tom vyšel, ozářil pláň,
paprsky modré vylil nám v skráň,
zadul teď vítr, jakoby snad
břízkami zachtěl si zakolíbat.
Bože, co klidu všade tu jest! –
dívá se mlčky z blýštivých hvězd,
vylil se ve vůni rozjetých cest,
Bože, co klidu všade tu jest! –
99
Neletět víc a nechtít už dál,
spočinout dnes, kde včera jsi stál,
nechtít už výše, šťasten tím být,
co ti zde život dovolí vzít.
Složiti křídla jak znavený pták,
v šero mlh upřít zteplený zrak,
pohroužen v sladký a marný svůj klam,
jako pták najít konce kdes tam...
100
SAMOTA.
Po smutném dnu, jenž otravuje mé myšlenky, můj vzruch a vzlet,
na rozpálené skráně cítím vždy samotu se z ticha chvět,
– ó, divné, sladké utišení, ó, vědomí, že na sto mil
se v údolí a všade kolem klid nekonečný rozložil!
Že usnul pták, jenž ještě plaše na stromě tikal před chvílí,
ve měkkých stínech, jež jak z hor by se do údolí přelily,
a jenom větrem rozhoupány před okny mými keř a strom
a voda ve žlab stékající že dosud pějí v tichu tom.
Ó, divné sladké utišení, jež prosakuje duši mou,
cit měkký ve mně z dávna křísí a vzpomínky, jež marny jsou,
a které mají mrtvou vůni jak v albu uschlé resedy,
– ó, sladká léta prvních vznětů, ó, sladké dívčí pohledy!
101
Vše v jednu hudbu splývá nyní, vše splývá v jednu pestrou směs,
co bylo kdysi, sladkou chuť má, ó, sladší chuť, než co je dnes,
a co je dnes, to dává pouze bouř vzpěněného života,
však to, co bylo, navracuje jen samota, jen samota...
102
KOUZLO SAMOTY.
Já jsem v hory zašel, v ticho šedých skal,
svojí vůní horský les mě ovíval.
Slunce z korun sosen neproniklo hloub,
potok bublal vedle, jak jsem v cestu stoup’.
Daleko byl svět,
prachu plný svět,
nudy plný svět! – –
Stlumené jen větví měkké šepoty
rozvívaly vůni horské samoty.
A já cítil její měkký, chvějný dech,
bylo mi jak dětem v jejich dětských snech.
Ztrácel jsem se sobě ztrativ světa vzruch,
kolem mně jen voněl prudce horský vzduch.
Daleko byl svět,
prachu plný svět!
Vzdálen všeho tady – a tam nikdy zpět! – – –
103
LÁSKA V BĚLOSTI POUPAT.
V pozdním jaře kdys, když v hlavu začla stoupat
sladká závrať lásky, s nebe modrých pláten
světlo crčelo na puky prvých poupat,
já se sebe ptal: „Jež přišla’s, kdo jsi?“ zmaten.
Třešně kvetly už a nekonečné bělo,
nekonečná vůně jemně táhla vzduchem,
světlo, světlo, světlo v bělost tu se střelo,
všecko jásalo a plálo jara vzruchem.
Já se sebe ptal: „Jež přišla’s, kdo jsi?“ Prudce
lokty bílými mne objala’s, já koupat
zřel tvůj bílý šat se ve světle, já ruce
zmaten jsem ti chyt’, já zatoužil se vloupat
do tvých bílých snů, je rozvlnit až k muce
a v tvém srdci spát pod puky prvých poupat...
104
ŠTĚSTÍ.
Štěstí přišlo ke mně. Jak to v světě jest,
nebylo však celé, bolesť šla mu v patách,
Bylo jako květ, jenž v slunci začne kvést,
přes který však síť svou černý pavouk natáh’.
Arciť kvete květ a všecko září kol,
arciť píseň zní už se zelených strání,
motýl vesele se vznáší přes údol, –
ke květu však pavouk ohyzdný se sklání.
Září i ta síť,
kterou pavouk sklenul,
stříbrná jak niť.
Já však v bolesti
už jsem zapomenul
věřit ve štěstí!...
105
PÍSEŇ VEČER, KDYŽ PŘICHÁZELA TMA.
S touhou se ještě navracím,
po tobě s touhou se obracím.
Večer je zase plný ticha,
holubů zmlkl tichý let,
náměstí přešlým deštěm dýchá,
od stolu jak jsem hlavu zved’.
S touhou se ještě navracím,
po tobě s touhou se obracím.
Hory se zdají jasnějšími,
třebas už večer nadchází,
jako niť stříbrná sny mými
podoba tvá mě provází.
S touhou se ještě navracím,
po tobě s touhou se obracím.
Dítě mé zdřímlo, žena tiše
odchází vedle z pokoje.
Na stole z růží vůně dýše,
v duši mé ticho, ticho je!
106
S touhou se ještě navracím,
po tobě s touhou se obracím.
Jakoby záblesk žhavé lásky
zase mi srdcem, duší jel,
jakobych hladil tvoje vlásky,
teplou a celou tě v loktech měl.
S touhou se ještě navracím,
po tobě s touhou se obracím.
Ale noc umdleně svá víčka
zavírá, všecko ztichá již,
osudu zlého plachá hříčka,
skláním svou hlavu níž a níž – –
S touhou se ještě navracím,
po tobě s touhou se obracím.
Nemáš už barev, není vzletu
v sladkém tom citu zvíření,
okolo hlavy poletuje tu
ztišené jakés smíření.
Odkopneš! Já se navracím –
Raníš! Já polibky odplácím – –
107
LETNÍ DÉŠŤ.
Ještě ten teplý, tichý a vlahý,
| ještě ten letní déšť měkký! –
Večer dnes příliš nadešel záhy,
snáší se k žlutým pěšinám,
jemně se dotek lenivé řeky,
poslouchám jen a vzpomínám.
V olše a habry bije on čistý,
večer co rychle se šeří,
jakoby prorážel zelené listy,
chvílemi crčí zděšeně,
vpíjí se v ptáků umlklých peří
a zase zpívá tlumeně.
A co tak tonou stromy už v mlze,
je mi, jenž jeho píseň mdlou slyším,
jakobych na rukou cítil tvé slze
roztékat tiše po prstech,
a tvůj pláč stává se tišším a tišším,
už jen to pláče v mojich snech.
108
CHVÍLE ZRÁNÍ.
Já uleh’ v trávu na vyhřátou zemi
ku konci června, když už třešně zrály.
Vzduch bez bzukotu much byl horkem němý,
jen sekáč svoji kosu klepal v dáli.
Ves byla v pravo nad úvozem kdesi
pod strání, která klesala v hloub znáhla;
na levo obzor uzavřen byl lesy,
na slunci země pukající práhla.
Mdlá vůně jílu táhla od cihelen,
zvon polední teď zaleh’ v horko polí,
vzduch nade mnou se zčeřil roztetelen,
už zvuky zvonu v ozvěnu se drolí.
Ztich klepot kosy. Polední je chvíle.
I zdálo se mi, že též ztišila se
teď píseň cvrčků na pěšině bílé,
pod mezí jenom procítala zase.
Teď zrálo žito. Jemný praskot zdvihal
vzduch bez šumotu horkem všecek němý,
v němž chvíli motýl lenivě se mihal
a umdlev, zpátky klesal k horké zemi.
109
I cítil jsem, jak velká chvíle prýští
a teče v prostor ztišeného kraje.
Já v duchu žehnal cepů písni příští,
pro kterou žito žloutnoucí zde zraje.
I bylo mi, jak cítil bych ji pálit
ve skráních s touhou, by už den ji zhasil.
Já měkkým steskem náhle v tom byl zalit,
když klepot kosy zase už se hlásil....
110
SAMOTY UTONULÉ V DUŠI.
K vsím někdy dojedeš, jsou v lesích ukryty,
na návsích baráčky se krčí schátralé,
a husí plny jsou zdupané pažity,
dřev vůni ucítíš vlát’ v ticho ospalé.
Psy v spánku vyrušíš, jich smečka divoce
se vrhne za tebou z té lesní samoty,
sliv chudých v zahradách jen zraje ovoce
a boby s melouny se vinou nad ploty.
Tam škola nízká jest, psí víno obtáčí
zdi její dřevěné, na náves hledí ven.
Tam ticho, ticho jest, že duše nestačí
se tichem opíjet, jím vyhřáti si sen.
Ó, dávno, dávno již já v létě jimi jel
po cestě rozjeté, svinuté ku stráním.
Dnes jak bych v duši své ten jejich obraz měl,
bych zas jej vyvolal, si oči zacláním...
111
PÍSEŇ ÚLEVY.
I.
I.
Den zhasínal v záplavě rudé,
už krajinou soumrak se chvěl.
Já s žalem, jenž po všem tu zbudezbude,
jsem letními nivami šel!
Co kobylek chřestot zmlk’ kolem,
žab píseň co nesla se v dál,
co chladivý vítr zas polem
dnu po parném tišivě vál,
co vonělo všecko kol seny,
jen z řeky smích dětí v tmu zněl,
já prachem dne znechucen, zmdlený
jsem letními nivami šel.
II.
II.
Ó, jaký to večer dnes vonný,
ó, jaká to cesta zas jest!
v tmě sotva že dozněly zvony,
už na nebi tisíce hvězd,
a měsíc už vyšel zas žlutý
a nad statkem visí teď,
svit rozlil se ve vrbin pruty,
jak blýská to tlumeně, hleď! –
112
III.
III.
Splav hučí z par v píseň tu tichou,
v niž zabral se zvlhlý pruh niv.
Mdlá vlhkosť se rozléhá líchou,
jak za dne tu nebyla dřív,
zemízem’ vychládá v parách se tajíc,
už netopýr z šedých vzlét’ střech,
co k zelništím hopkoval zajíc,
a koroptve křikly kdes v snech.
I bylo mi, jak jsem to slyšel,
té noci, jak vnímal jsem div,
pod hvězdami, pod něž jsem vyšel,
tak, nikdy jak nebylo dřív.
IV.
IV.
Co v tmavší se stíny kraj halil,
co měsíc tkvěl nad starou tůní
a žlutý svit do kraje nalil, –
tu duše má přetekla vůní,
a podivné bylo v ní teplo,
a časem jen bleskem hvězd
to s povrchu v hlubiny šlehlo,
ó, tam, kde tma nejhlubší jest!
V.
V.
Jak rytíř, jenž z cizích jde služeb,
tkví v pochvě mu po krvi meč,
z těch dálek, v něž divý rej tužeb
jej zahnal kdys ve marnou seč,
113
a v daleku jeho svál stopy,
– teď návratu svého se leká –
co na pleci houpe se kopí,
noc rytíře objímá měkká – –
VI.
VI.
Tak promarniv všecko už tady,
sám sebe dav životu v plen,
jsem v dálkách snů obléhal hrady,
dnes vracím se pohroužen v sen,
mdle v ňadrech už srdce mi buší,
cit ještě zas v ňadrech mi šlehá,
ó, jaká to podivná duší
dnes zase mi přetekla něha!
VII.
VII.
I klesnu s ní zmařen, ač vznícen, –
ač planu a hořím ní,
v dní bědných tu pohlcen jícen,
ó, v prázdno těch šedivých dní,
jak na smrť kdož v ložích jsou choří,
též cítí ji v hlavách svých kvést,
co horečka poslední hoří –
však úleva – konec už jest – – –
114
MARNÝ KLAS.
Polní pěšinou jsem šel
v čas, kdy kvetl mák,
v modru nad mnou ještě pěl
roztoužený pták,
haslo slunce, chladl vzduch,
ale ještě bzukot much
kolkolem se chvěl.
A jak úsměv slunce has,
žabí skřehot jak
z luk se ke mně z dálky třás,
zabloudil můj zrak,
na mezi jenž skorem stál
sám a pole opodál
na vysoký klas.
Viděl jsem, že hrdě vzrost
na té mezi tam,
v trávách že je pouhý host,
že tu vzpučel sám,
zrno, jež sem zalétlo,
vzklíčilo a vykvetlo,
rostl druhů prost.
115
Jeho tady nezkosí
někdy v ranní čas
sekáč vyšlý za rosy
v žlutý jitřní jas,
teprv větru přívaly,
až jej vozy povalí,
jeho tělo roznosí.
Padne tam, kde hrdě stál,
hrdě rost a kvet!
Přes něj klidně půjde dál
v kolejích svých svět,
souzeno jak bylo mu,
zrní nedá nikomu,
sobě kvet a zrál!
116
MYŠLÉNKA O POLEDNÁCH ŽIVOTA.
Ó, ještě paprsky sálá to teplými,
v klasy se opírá záblesky žhavými,
ale už přece jen tiše a tlumeně
ve sny mi zavála vůně mdlá jeseně.
Přicházet cítím ji v hrudi své hluboce!
Nadarmo na slunci dozrává ovoce,
melouny žloutnou a slívy už černají,
– stíny mi do duše potají stékají.
Předtuch těch bolest’ už v sobě snad nezlomím:
bude to zachvívat celým mým vědomím,
nadarmo říkám: „vždyť žití to poledne!“
onen stín zřím-li vždy, kam jen zrak pohlédne.
V odvetu dosud ač mávám svým kladivem,
předtucha chytá mě v zachvění tesklivém,
nejlepší síly tou slabostí utrácím,
nejdu v před, zdá se mi, že se už navracím...
117
VYCHÁZKA POLNÍ.
Polemi jdeme kvetoucími, polemi jdeme, dále v luh,
teplými nivami slunečnými, polemi dále v letní vzduch.
Neděle sladká! Odpoledne sváteční visí nad krajem,
ani se tráva nenazvedne, mlčíme oba navzájem.
Blouznivé ticho vsakuje se z teplých niv nám až do ňader.
– Polemi nazpět vracíme se, polemi v pozdní podvečer.
Kobylek chřestot zmlk’ už kolem, motýl v šer západ’ zbloudilý,
šeří se volně nad údolem... Jak jsme den dnešní prožili!
K přírodě jsme se navrátili, v polích těch letních bloudíce,
snění své něčím ozlatili v modravo někam toužíce.
Většího něco pocítíce, nad všední co tu trčí prach,
jdeme teď v město od vesnice po prázdných žlutých pěšinách...
118
OBSAH.
Tridentská episoda.
Odjezd5
Dnes bylo jitro...6
Notturno7
Vojenská mše8
Večerní9
Zimní pochod10
Nálada z dávna12
Únorový den13
Dnes v roztesknění15
Procházka v osamělosti16
Štěstí17
Ruce18
Moucha19
Píseň první její cnostipomíjejícnosti20
Úryvek21
Zbylé hnízdo23
Stromy24
Vzpomínkový taneček26
Osamělý dům27
Nás poranilo...28
Mému psu, Porettovi29
Roztoužení v podjaří30
Mrtvé sestře31
Po žlutém písku naposled...23
I myslel jsem si...33
Letní večer34
Vojáci počítají35
Ó, nevěř...36
A ještě taneček37
Plavci38
Jak lodi jsem...39
Návrat40
Přezimující úhor.
Příchod43
Italská podzimní44
Žlutými alejemi46
Zpěvačce z kruchty47
Podzimkový večer48
Podzimkové utišení49
Modlitba podzimu50
Píseň zklamání51
Ulice na Novém městě52
Vzpomínka55
Minulý den58
MladostMladosť59
Píseň blížících se podzimů60
Dnes v říjnu61
Mživý den62
Třetí rok63
Píseň roztouženého návratu66
[119]
Podzimní déšť68
Skutečnosť70
Píseň o mrtvém městě72
Starý nápěv74
Píseň ztracenosti76
Přítelkyně z minulosti77
Utonulé zvony78
Světlejší niva.
Píseň smířlivosti81
Jarní rozkypření84
Fialky86
Praeludium88
Stesk po Praze89
Tuláci92
Starou cestou97
Procházka klidným večerem99
Samota101
Kouzlo samoty103
Láska v bělosti poupat104
Štěstí105
Píseň večer, když přicházela tma106
Letní déšť108
Chvíle zrání109
Samoty utonulé v duši111
Píseň úlevy112
Marný klas115
Myšlénka o polednách života117
Vycházka polní118
E: sf; 2004
[120]