PODZIMKOVÝ VEČER.

Karel Červinka

PODZIMKOVÝ VEČER.
Polehku se večer chýlil, na vonící kupy sena citronové světlo vylil, a již nebem zticha táh slabý zážeh zrůžovělý, chladla země orosená, mroucí motýli se chvěli po stvolech a po travách. Koroptví křik v prázdném poli ozval se a zanik’ zase, zajíc přeběh’ v úhor polí odněkud z tmy ze mlází, tišším chvění listí zdá se, modré světlo vylévá se přese svahy do údolí, měsíc, měsíc vychází. Lovec, který navracím se z podzimního honu domů, na zad mlčky obracím se, divným citem rozchvělý, podél rozevřených lomů, v stínu šelestících stromů kráčím, v duši jak v těch stromech vše se chví a ševelí. Jakoby teď na pěšině vynořit se měla zlehka, sedět měla, ruce v klíně, stesk už cítíc svíravý: v duši se mi zburcovala malinká jak loutka křehká, bílé ruce žilkovaté kývaly mi v pozdravy. A já, jenž ji nosím v skráni, v myšlénkách i vzpomínání, v krvi srdce jenž ji nosím, bouří jenž jsem burácel pro ni kdysi v proklínání – – – teď se ke mně tiše sklání, v rány moje prsty vkládá, z nichž jsem pro ni krvácel... 48