UTONULÉ ZVONY.

Karel Červinka

UTONULÉ ZVONY.
V hluboku moře, ó, na dně kdes vlna je bílá střeží, neví už nikdo tam o nich dnes, na nich sloup siných vod leží. Pohřben zvuk, kovový pohřben hlas, večer jich nevzbouzí vonný, zaspaly z rána matutin čas v hluboku zmizelé zvony. Veliké srdce kovové z nich více se neozve v jitru! v zvonech těch na věky umlčelých srdce spí jako v mém nitru. Je mi, jak obklíčen spoustou vln v hloubky pad s vysoka skácen. Ležel tam na dně stesku pln, na vždycky, na vždycky ztracen... 78