PŘÍCHOD.

Karel Červinka

PŘÍCHOD.
Přes vlhkost prázdných luk van větru táhne. Na slunci srpnovém za loukou niva prahne, ó, zprudka voní to po opožděném seně – já cítím zvolna, jak jde podzim odměřeně. Kol niv se zatáčí, přes lada zpráhlá kráčí, traviny chladnými už dešti zase smáčí, za ženci, s kosami již vyšli z sžatých polí jde zticha, upřeně se dívá v úhor holý. Před sluncem srpnovým si zrak zastírá zlehka, pod nohou s praskotem se drolí tráva křehká, co slunce vylévá se ve kraj sesmutnělý, v sen spících zajíců se nahýbá tam v zelí. Ó, pušky s třeskotem v krok jeho odměřený teď vpadly divoce, když stanul zamýšlený a ruce spálené na horké čelo kladl. – Jak zašel, s jabloně list žlutý tiše spadl... 43