PRAELUDIUM.

Karel Červinka

PRAELUDIUM.
Zabloudil jsem v pole, měkký zas a snivý, kdy zas rozbahnění vůně táhla z nivy, zapráskaly biče do smíchu a křiku dětí hrajících si v slunci ve hlinníku. Ulahodnění tu táhlo kol mé hlavy. Větřík nadýmal se v trávách kolébavýkolébavý, na obloze někde v modru rozezpíván omámený jarem poletoval skřivan. Lesy namodralé v obzoru mi kynou. Dýmu obláčky se vzduchem lehce linou, stáčejí se, třesou, roztříštěny plují, jak jsem uleh v trávě a jak pokuřuji. Lhostejný jak báča, který ovce hlídá, nevím, co je žal, a nevím, co je bída, šťasten, že tu ležím v slunci tich’ a němý, kde bych mohl lehnout, že mám volnou zemi! Samotu mám posléz! Město trčí v dáli! Tady jen je ticho! Vůně příliv stálý! Sotva motýl nad mnou že se zatetelí! Patřím jenom sobě! Samoten, svůj celý! – 88