PRAELUDIUM.
Zabloudil jsem v pole, měkký zas a snivý,
kdy zas rozbahnění vůně táhla z nivy,
zapráskaly biče do smíchu a křiku
dětí hrajících si v slunci ve hlinníku.
Ulahodnění tu táhlo kol mé hlavy.
Větřík nadýmal se v trávách kolébavýkolébavý,
na obloze někde v modru rozezpíván
omámený jarem poletoval skřivan.
Lesy namodralé v obzoru mi kynou.
Dýmu obláčky se vzduchem lehce linou,
stáčejí se, třesou, roztříštěny plují,
jak jsem uleh v trávě a jak pokuřuji.
Lhostejný jak báča, který ovce hlídá,
nevím, co je žal, a nevím, co je bída,
šťasten, že tu ležím v slunci tich’ a němý,
kde bych mohl lehnout, že mám volnou zemi!
Samotu mám posléz! Město trčí v dáli!
Tady jen je ticho! Vůně příliv stálý!
Sotva motýl nad mnou že se zatetelí!
Patřím jenom sobě! Samoten, svůj celý! –
88